Prokleti v Měsíci

Opravdu zvláštní den

To bylo ten den, kdy květiny chtěly mávat křídly a ptáci kořenit v zemi.

Začátek školního roku byl dost hektický. Mell a ostatní nevěděli, kde jim hlava stojí. To je profesoři chtějí zničit nebo jo?

Byl čtvrtek. Nebelvírským a Havraspárským studentům skončilo odpolední mučení ve sklenících a oni měli pár hodin na to, než padnou vyčerpaně do postele, aby si splnili všechny úkoly, které jim profesoři do zítřejšího dne zadali.
Mellison měla toho dne už všeho plné zuby.

Hnedka první hodinu při lektvarech jí bouchnul kotlík, protože dala něčeho moc nebo málo. Na neuvěřitelně nudné hodině profesora Binnse usnula a loktem se jí podařilo shodit lahvičku s inkoustem takže pak měla na tváři černý flek. Do teď si nebyla jistá, jestli tam ještě nemá nějaké jeho pozůstatky. Na obědě to schytala hráškem který po sobě házeli nějací druháci a těm to připadalo ohromně vtipné. A do čtvtice všeho zlého, jí na odpoledním bylinkářství uspala nějaká kytka, která svým jménem dokonale zakryla své nekalé úmysly. Ta květina se jmenovala Obláčník a když Mell kolem ní procházela, vyfoukla na ní obláček pylu a Mell usnula. Ustlala si přímo v záhonu Lopušníčků.

Kdyby to záleželo jen na ní, tak se hnedka teďka sebere, zaleze do postele a spí dál, jenže ona musí udělat ještě tu esej na Obranu. Trest za to, že si při opakovací hodině spletla kouzlo na zahnání rousníka s kouzlem na zahnání bludničky. Měla teda na výběr. Buď za takovou ,, banální" chybu si dá souboj s profesorem, bývalým bystrozorem, nebo na každý z těch druhů napíše esej. Jeden druh, jeden pergamen z obou stran.
Rousníka zvládla z hlavy ale o těch zpropadených bludničkách si nic nepamatovala. Musela proto teda do knihovny.

Z pokoje si vzala pergamen, brk, poloprázdný inkoust a šla.

Když si chtěla položit věci na stůl, všechny krom jednoho byly úplně obsazené. To se všichni dneska musí učit?
Nechala tedy věci na prázdném stolku a odebrala se do neprobádaných hlubin zaprášených regálu školní knihovny. Knížky sbírala jak houby po dešti a za chvíli nesla na rukách takovou věž že přes ní neviděla a orientovala se jen podle podlahy. Když se už dost unavená podlahovou mapologií dostala ke svému stolku ( alespoň si to teda myslela) uviděla, že je obsazený. Pod židlí viděla klučičí boty.

,, Ehm...promiň, můžu se tě zeptat, leží na tom stolku brk, pergamen a inkoust?"

,, Jo, leží. To je tvoje? Jestli ti vadím nebo bych tě rozptyloval tak odejdu, bylas tu první."

,, Ne, to nemusíš. Jen jsem chtěla vědět, jestli je to opravdu ten stůl, kam jsem si ty věci dala."

,, Ukaž, pomůžu ti."

Kluk se zvedl a za okamžik Mell už viděla a první věcí co viděla, byly medové oči které sem tam měly zelenou nitku , jizvu, co se táhla přes nos a pravé líčko a vlnité, světlé vlasy, co mu padaly do očí.
Bylo vidět, že se usmál, když uviděl hořící kudrny a oči s dlouhými řasami drhnoucí o sklíčka brýlí.
Mell nemohla říct, že Remus nebyl hezký. Byl, to skutečně jo, jenom nad tím do teď nikdy nepřemýšlela, nikdy se spolu nebavili. On se vlastně krom Pobertů skoro s nikým nebavil a už vůbec ne s nějakou holkou. Pár let zpátky s holkama přemýšlely nad tím, jestli je vůbec na holky, protože zájem nejedné dívky byl zřejmý. On jako by to ale neviděl. Když ale po pár dnech pozorování neměl nějakou větší náklonnost k nějakému z chlapců, Mary řekla: Ten kluk je patrně asi sám na sebe, dámy. I takové katastrofy se stávají.
A bylo.
Když ho ale teďka viděla docela z blízka, prolétlo jí hlavou: Páni, on je opravdu kouzelnej.
Pak jí došlo, že už moc dlouho mlčí.