Prokleti v Měsíci

Nespadnu. Poletím.

Dny plynuly pomalu. Z veselé a živé zrzky se stávala prázdná skořápka. Málo jedla, útočištěm se jí stala její postel a jediné, co dělala, byly věci do školy. Už nelétala na koštěti za kolejní tým jako střelkyně, nebyla a nedělala  nic. Byla unavená jí samotnou a navíc... Neměla naději. Byla Nebelvír a ti se nevzdávají bez boje, ale když lva zavřou do betonové místnosti s bodci na stěnách, jak se asi může prát?

Holky dělaly, co bylo v jejich silách, aby dostaly její myšlenky do oblak. Vypadalo to totiž, že ačkoliv byla myšlenkami někde někde jinde, v oblacích to rozhodně nebylo, spíš někde hluboko pod povrchem země.

Byla jako porcelánová panenka. Chladná skořepina a uvnitř nic. Měla pocit, že už jí nic nenaplňuje, že už není důvod, proč tady prostě jen čekat. Nic jiného nemohla dělat. Říkala si, že má dost sílu a odhodlání...být tu ještě nějakou tu chvíli, že přeci té čarodějnici neudělá radost, kdyby samým vnitřním vyčerpáním...odešla dřív.

Ne že by jí nezáleželo na holkách, mámě. Na nich ano. Ale s tím už nemohla nic udělat. Nemohla nic dělat s tím, že zraní ty, které miluje. Ale ony jí odpustí, to ví.

Jednou v noci se probudila. Bylo jí hrozné teplo, přestože venku už byla pořádná zima. Podle toho, jak foukal vítr se schylovalo k dešti.  Bylo jí skoro nesnesitelné vedro, ale po dlouhé době měla pocit, že má v žilách krev. Z hluboka se nadechla. V plicích měla jako v krbu. Spala v nátělníku a kraťasech a přesně tak, jak byla, potichu vyšla z pokoje. Měla pocit, že je tam nedýchatelno, chtěla vzduch. Studený vzduch.
Jen co jemně zaklapla dveře, rozběhla se bosky po kamenných schodech. Vzduch kolem byl sice chladnější, ale ne dost. Chtěla pryč z věže. Ven.
Ani nezpomalila, když jí na chodidlech zašimral koberec ve společence. Aniž by si všimla postavy v křesle u krbu, otevřela obraz a vyklouzla na chodbu. Mihotavé stíny svícnů jí zavedly na Astronomickou věž. Chtěla ven, pryč ze stísněných chodeb.

Když vyšla až nahoru, opřela se o zábranu.
Vítr byl čím dál silnější a ledový.  Ani trochou jí to nevadilo. Konečně měla pocit, jako by její rozpálené, vláčné tělo nabíralo chladnutím stálou podobu. Pak spadla první kapka. A hned za ní spousta dalších. Déšť tančil po střeše hradu, po uvadající trávě, po listech v lese a stával se součástí jezera. Mell zaklonila hlavu, zavřela oči. Nechávala se líbat deštěm na čele, krku, hrudníku. Přemýšlela. Nechtěla, aby její život někdo ovládal, krom času. To ona sama ho může ukončit, kdy bude chtít. Nikdo jiný na to nemá právo. Co kdyby...teď překročila zábranu. Co kdyby to všechno ukončila teď. Je to její život! Její tělo a mysl! Nikdo jiný na to nemá nárok.

Nebojí se, že spadne. Poletí. Je si skoro jistá.  Bude zároveň žít kouskem ve všem, co milovala. A kdo miloval jí, uvidí jí v těch věcech, možná i v sobě.

Déšť s neutuchající touhou padá z nebe v naději, že poletí. Stejně taky jako po týdenních strádáních hubená dívka se slepenými pramínky na hlavě v promočeném pyžamu.
Pevně se chytla a přelezla zábradlí na druhou stranu. Dešťové kapky tančily po jejích holých ramenech.
Takže teď. Naposledy  na své kůži cítí  déšť, slyší vítr, vidí obrysy lesa, dýchá studený vzduch. Ale pořád je ráda, že si o tomhle rozhodla sama. Možná to té babě udělá radost, ale nebude to její rukou. Bude to proto, že sama Mell chce. Vždyť je to tak pomíjivé. Třeba...se z ní stane duch a bude moct být tady na hradě dál. Vždyť duchové jsou ti, co museli odejít, ale nechtěli. Strašně moc nechtěli.

Podívala se do temné hloubky pod sebou. V té tmě neviděla absolutně nic.
Hlavou ji začaly vířit vzpomínky. Na mámu. Na těch pár starých fotek s tátou.  Na první vyhraný famfrpálový zápas, Merline, jakou tenkrát měli s Jamesem a Siriusem radost. Pousmála se. Škoda, že toho odrážečství Sirius nechal a dal se do moderování zápasů.
Na Lily a její zelené oči a celkovou bytostnou krásu. Na Marlene a její nikdy neutuchající odhodlání pro...cokoliv. Na Mary a její nekonečně laskavou a opatrující povahu.
Na Remuse a...jeho všechno.
Až se to všichni dozví, budou to brát jako tu největší zbabělost. Že tu ještě chvíli nepočkala. Že ještě chvíli nebojovala, ale nebylo o co. Bude to akorát už jen a jen mučení jich všech. Takhle to bude, jako když strhne náplast. Nebudou se kvůli tomu muset další týdny všichni trápit. Mell by ráda zůstala, ještě chvíli si užila světa...jenže jakým způsobem? Za jakou cenu? Za neustálý strach jejích kamarádek? Za možnost doufat, že se na ní Remus přestane dívat jako na to všechno, co řekl na ošetřovně a že možná nakonec budou aspoň skuteční kamarádi? To přece sakra nejde!

Najednou zaslechla na posledních schodech kroky. Nechtěla, aby jí to někdo začal vymlouvat a pak se o ní šířilo, že byla blázen. Hlavně to chtěla udělat v přítomnosti jen jí a její klidné mysli. Neodcházela proto, že by jí k tomu dohnaly její myšlenky, to prázdno. Ne. Udělá to proto, že tohle je protest lva uzavřeného v betonové místnosti s bodci na stěnách. Nikdo mu nevezme hrdost krále. To jenom sám král si rozhodne kdy a jak odejde. A krále nikdy nikdo nevyprovází. Sám si v komnatě probodne hruď mečem, nebude potupně čekat.

Udělala ten krok a po chvilce pádu...letěla?