Prokleti v Měsíci

Chci si tě pamatovat právě takovou

To bylo ten den, kdy Luna zářila jak tisíce žárovek a její světlo bodalo jako jehly.

Byla sobota. Všichni, kdo mohli si užívali volna. Vyšli si na školní pozemky, zašli si do knihovny pro nějakou knížku, aby měli jak trávit volný čas nebo hráli pro zábavu famfrpál. Všichni krom jedné zrzky, která vypadala, že každou chvíli vypustí duši.

Jen co Mell ráno otevřela oči, věděla, že dneska v noci to nebude žádný med. Všechno, ale úplně všechno jí bolelo. Jo, tělo už začalo podléhat kletbě. To nejhorší přijde stejně večer. Z postele se zvedla až kolem třetí hodiny a stejně se nedokázala dokopat k ničemu jinému, než si vyčistit zuby a svléknout ze sebe šaty ve kterých byla včera, obléct si legíny a pletené ponožky, protože jí byla zima.
Všimla si Remusova svetru, který položila večer na noční stolek v domnění, že mu ho ráno vrátí. Pak si vzpomněla, jak jí bylo, když jí včera večer držel. Chtěla si ten pocit připomenout a tak si ho přetáhla přes hlavu. Stále z něj cítila vůni čokolády a starých knížek. Zavřela oči a nechala se obklopit smutnou melancholií. Ta jí nutila neustále nad ním přemýšlet. Nad jeho hlasem, nad jeho očima a tím kouzelným úsměvem. Možná to bylo z toho že chtěla zapomenout na bolest, možná z toho, že se její srdce zkoušelo bránit kamenné kletbě, ona ho ale nedokázala dostat z hlavy a on si už začínal razit cestičku až do levé části hrudníku. Ne. Tohle nemůže.

Sebrala proto všechno odhodlání a rozhodla se zajít si znovu na ošetřovnu pro lektvar na bolest, která jí pulsovala celým tělem. Když to bude bolet, nebude melancholie. Nazula si kožené kotníkové boty a šla.

Cesta chodbami pro ni byla něco příšerného. Taková zima všude. Snažila se jít, co nejrychleji to šlo, ale moc to nešlo. Uslyšela za sebou něčí pomalé, těžké kroky. Než se stačila otočit, ten někdo jí zakryl oči. To neměl dělat protože dívka z toho poznala, kdo to je, ještě dřív, než se dotyčný stačil říct: Hádej, kdo jsem.
Mapu té ruky jako by měla na očích navždy obtisklou. Usmála se.

,, Kam jdeš, Remusi?"

Chlapec jí dal ruku z očí a sladil s ní krok.

,, Jen na ošetřovnu pro něco na bolest hlavy."

,, Tak to máme stejnou cestu."

,, Co ti je? Je ti špatně? Něco tě bolí? Jsi nemocná?"

Zeptal se ustaraně.

,, Ále, jen mě bolí... koleno. Před týdnem jsem spadla z koštěte, asi jsem si ho narazila."

,, Nelži Lis. Tohle není na koleno. Vždyť jsi úplně bílá a třeseš se."

,, Tak jo, možná mi je trochu špatně. To ale nic nebude. Asi jsem trochu nastydla."

Nedůvěřivě se na ní podíval. Nechtěla na něj být zlá, ale asi mu nebude vykládat pravý důvod.

,, Já ti taky nevěřím to s tou bolestí hlavy když vypadáš, jako bys měl každou chvíli umřít a neřeším to. Nech to být, prosím. Je to tak lepší."

,, Pro mně nebo pro tebe."

,, Věř mi, že pro tebe."

Chvíli šli bez mluvení. Pak se Mell udělaly mžitky před očima a jejím tělem od srdce projela vlna bolesti. Svezla se na kolena.

,, Remusi..."

A její vnímání vypnulo po bolestivém impulsu a ona padala.

Najednou bolest pominula a Mell se cítila lehká jako pírko. Byla v nějakém prostoru, ale bylo tam tma. Uslyšela nějaký hlas.