Prokleti v Měsíci

Jako poslední nádech

Několik dalších dní byla Mell jako vyměněná. Jak by jí někdo vdechl nový život. V podstatě se tomu tak tu noc stalo.
Ani si to neuvědomovala, ale nemohla odejít, dokud neměla vyřešené všechna proč. A Remus byl největší z nich.

Nebylo jí totiž jasné, proč to tu noc udělal? Ze svědomí nebo kvůli ní ? Nevěděla to a to jí vadilo. A to co se stalo potom? Začal jí opovrhovat. Zklamala ho. Jak asi mohla, když on o tom vůbec nic nevěděl!

Nevěděl. Právě proto si nejspíš myslel, že jí trápí nějaká hloupost a ona okolo toho jen chce dělat haló. Jak sám řekl, myslí si o ní, že je jen...sebestředná husička.
Remus si očividně sám procházel nějakou noční můrou, což by byl o důvod víc, ho ničím jiným nezatěžovat. Pravděpodobně to bylo dost hrozné na to, že si myslel, že už skutečně nic horšího na světě být nemůže. Jenže takhle vypadala v jeho očích z těch jeho domněnek asi skutečně...tak povrchně, jak říkal. Copak ale skok z věže se dá vůbec opravňovat, jako touha po pozornosti? Třeba si myslel, že ona přesně ví, že jde celu dobu za ní, že ví, že jí nenechá spadnout.

Nebo jí opovrhoval proto, že se chtěla zabít, když jí nabídl možnost se mu svěřit. Že si radši zvolila smrt, jako prostředek , než jeho.

Že za sebe chtěla rozhodnout sama? To nemůže soudit!

Protože o tom nic neví a tak... není to jeho vina.

Musí ho najít.
Musí mu to říct.

Zrovna stála u regálu v knihovně. Knížky ani nevrátila na svá místa. Prostě je dala do poliček, kde a jak bylo místo. Vzala tašku s pergameny, inkoustem a brky a vyběhla ven z knihovny. Ani nevěděla proč běží, jako by snad každou minutou toho mohla ztratit víc a víc. Taky že jo. Každou minutou byla blíž konci. Každou minutou měla míň času na to, být s ním. On jí dal zbytek jejího života, který ona už skoro ztratila. On ho v poslední chvíli našel. Hned potom i ona. A co může být hezčího než darovanou věc aspoň na chvíli sdílet s dárcem?
Nikdy by to nestihl včas, kdyby tu neměla už co dělat. Kdyby už jí tu vážně vůbec nic než bolest nečekalo. Bylo to jako poslední nádech na poslední slova, která se prostě říct musí. Dřív než je člověk řekne, tak prostě nemůže umřít.

Zamířila si to do Nebelvírské věže. Když vstoupila do společenky, nebyl tam. Zato uviděla Marlen. Ta by mohla vědět kde je. Přistoupila k ní. Marlen se učila a něco rychle psala na už teď hustě popsaný pergamen.
Dívka jí zaklepala na rameno.
Dívka se otočila tak rychle, že Mell její dlouhé vlasy plácly přes obličej.

,, Leny, nevíš, kde bych našla Remuse?"

,, Je u sebe v pokoji. Proč?"

,, Víš, já... Mu TO chci říct."

,, Já myslela, že už se nebavíte?"

Marlen zněla zaskočeně.

,, Taky že jo. A je to jen a jen kvůli tomu tajemství. Že jsem mu to neřekla. "

,, Mell, ale nikdo od tebe nemůže čekat že tohle jen tak prohodíš mezi řečí. Navíc, sama jsi říkala že nechceš, aby se to dozvěděl někdo, komu by teoreticky na tobě mohlo záležet, myslím, nikoho dalšího krom nás. Že nechceš ublížit dalším, které bys mohla mít ráda. "

,, Já tohle všechno vím, ale...jde o to, že se něco stalo a on u toho byl a kdyby nic neudělal, kdyby mi nedal zbytek mého života, nepovídala bych si tu teď s tebou."

Marlene se hrůzou rozšířily zorničky.

,, Co se..."

,, Mlč, teď je to jedno. Tady se jedná o to, že on mě po té věci v podstatě zavrhnul. Ale to se stalo proto, že nevěděl důvod, proč jsem to chtěla udělat. Víš, celou situaci to mění. I ty to pochopíš, až ti řeknu... Rozumíš? Ta moje kletba všechno, co se stalo, mění. Najednou to bude mít smysl. A když mě zachránil, tak mu to dlužím. Vysvětlení tohohle všeho. A hlavně... Nevím, kolik času...prostě chci aby v tom zbytku on byl. Můžu si dovolit být trochu sobecká. Jednou. Naposled. Nechci té čarodějnici ukázat, že měla pravdu."