Bez tebe jsem nic

5.

,,Tak otče? Budeš zase kázat? Protože jestli ano, skáču opravdu do Tartaru. A když mluvím o kázání, je to jeden z důvodů, proč chci odejít. Né, že by byl jediný,ale..." Otec mě umlčel mávnutím ruky. Tohle kouzlo jsem opravdu nesnášel.

,,Mlč, Nico! Kázání nebude, ale chci znát všechny důvody, proč chceš odejít. Takže..., za pět minut u Diovi pěsti, jasný?"

Luskl prsty a já zase mohl mluvit. Ale otec ukončil spojení, takže jsem mu nemohl říct, že za pět minut nemůžu, protože je rada.

Večer...

Přišel jsem do jídelny a hledal Willa, protože se na radě neukázal. Bylo to divný, jelikož on, byl přesnost sama. Po nekonečném hledání a žraním sušenek v jídelně, jsem ho zahlédl u jezera, a tak jsem za ním vyrazil. Nevím proč, ale jakmile mě spatřil, začal běžet pryč. No a to mě trochu ranilo, protože mi to připomnělo staré časy, kdy přede mnou všichni zdrhali. No ale rozeběhl jsem se za ním a přitom řval:,,Wille, co se děje!? Stůj!"

Zastavil se až u Diovi pěsti. Tím mi naskočilo, že jsem se zapomněl omluvit otci za mojí absenci. No ale to mě tak netrápilo. Spíše mě trápily slzy, které se kutálely po Willově tváři.

,,Kdy jsi mi to chtěl říct? Nebo snad ani nechtěl? No to máš teď fuk, protože hlavní otázka je, proč?" Začínal jsem tušit, o čem mluví. Přivedlo mě na to tohle místo a hlavně jeho otázky. A taky jsem věděl, kdo mu to řekl.

,, Wille, já..., víš..."

,,Co!? Co vím? To, co chceš udělat? Ano, to bohužel vím. Ale proč jsem se to dozvěděl od tvého otce, to netuším. Takže..., chci to slyšet od tebe. Co-chceš-udělat?" Jo, já říkal, že otec je na tajemství na prd.

Chvíli jsem na něj zíral s otevřenou pusou, ale pak jsem vydechl a řekl, co chtěl slyšet. Řekl jsem:,,Chci se přestěhovat do New Yorku a chci se tě zeptat, jestli půjdeš se mnou."

Po téhle větě na mě s otevřenou pusou koukal Will. Chtěl jsem se k němu přiblížit, ale jakmile jsem to udělal, couvl. Další rána do mého srdce. ,, Děláš si ze mě srandu?" Vypadlo z něj.

,, Zatraceně! Já doufal, že si tvůj otec dělá srandu, nebo si špatně něco vyložil..., ale on mluvil pravdu! Jak tě to vůbec napadlo!?"

,,Řeknuti to, ale radši s na to posadíme." Šli jsme do jídelny, kde jsme si sedlike stolu Apollónova srubu.