Bez tebe jsem nic

29.

,,Nico, myslíš, že já na sebe nejsem naštvaný?! Vyčítám si to strašně. Vždyť je to můj syn. " viděl jsem, jak je Apollón na dně ale já mu chtěl přidat. Zabil mého Willa.

,,Můžeš si to vyčítat jak chceš. Ale mně..., mně je to jedno!" začínal jsem brečet. Bylo mi u prdele, že mě vidí otec. V tu chvíli jsem měl u zadku celý svět.

,,Chtěl jsem s ním založit rodinu. Chtěl jsem si ho vzít a žít s ním. Takhle nemůžu. Proč se mi sere svět? Zítra mám narozeniny a nikdo se mnou nebude, protože Will nemůže."

,,Synu..., vyslyš mě. Chci ti něco. Vím, že nejsem nejlepší otec. Ani pro jedno své dítě. A nemohl jsem ti vrátit sestru, když umřela. Ale teď vím, že něco udělat musím. Sice mě chvíli neuvidíš, protože můj bratr..., no nebude nadšený, takže mě bude chtít zabít ale proto, aby mělo aspoň jedno z mých dětí jakžtakž dobrý život, to s radostí udělám. Ale teď se musíš uklidnit.'' no věřte mi, měl jsem bradu až na zemi.

,,Jak se mám uklidnit otče, jak? Vždyť to Willovi stejně život nevrátí.'' sklonil jsem hlavu dolů a cítil, jak mi teče pár slz po tváři. Ale bylo mi divné to ticho. To nikdy nevěstilo nic dobrého.

,,Chci..., vlastně chceme ti to dát jako dárek k narozeninám. Vím, že mě budeš mít za slabocha pořád. Budu pořád ten, kdo zabil svého syna. Ale já jinak nemůžu. Vyčítal bych si to do smrti a uznej sám, že je to pro boha dlouhá chvíle. Navíc, i tvému otci se to hodí. Má aspoň dárek k narozeninám.'' 

,,Pokud to není Will, nechte si to. Nechci nic, krom něj.'' no a šel jsem do tábora. Už jsem nechtěl vidět ani jednoho z nich. Hnusili se mi oba. Vlastně všichni bohové.

,,Cheirone? Potřebuji s tebou mluvit. A nikde jsem nenašel Bena. Nevíš, kde je?'' vešel jsem do hlavní budovy a tam opravdu Cheiron. A i s Benem. Ale ten nevypadal vůbec dobře. Obvázaná ruka..., wait!

,,Bene! Co se ti stalo? Kdo ti co udělal? Jsi v pořádku?'' nic. Seděl na gauči a upřeně hleděl před sebe, zatím co ho Cheiron objímal. Pak přišla ubrečená Hazel.

,,Hazel? Pohlídáš ho ještě chvíli? Promluvím si s Nicem.'' má sestra chvíli váhala ale pak kývla a sedla si místo kentaura, který mě odvedl na verandu.

,,Řeknu ti to narovinu. Hazel si to dává za vinu ale nemůže za to. Chvíli od Bena odešla a když se vrátila, vedle něj ležel meč a on měl pořezanou ruku. Říká, že se nudil. Že si chtěl zatrénovat a meč se mu smeknul. Ale popravdě..., je na to brzy ale někde to musel vidět, protože u takhle malého kluka sebepoškozování...''

,,Jestli to opravdu udělal, tak je to moje vina. Kolikrát byl u toho, když mi Will zavazoval ruku při mých stavech. A jednou, když mu byli tři myslím, tak koukal, jak jsem se říznul. Neviděl jsem ho. Myslel jsem, že tam nikdo není.'' cítil jsem se strašně. Ne že jsem přišel o Willa ale ještě málem o Bena. Tak to bych opravdu už skočil do Tartaru. Nebo šel za Diem. Jedna smrt lepší než druhá.

,,Zkus si s ním o tom promluvit, ano? Hazel a mně nic neřekl ale tobě by se svěřit mohl. A pojď, nebudeme je tam nechávat samotné.'' jen jsem kývl a šel. 

Na oběd jsme neměli chuť ani jeden. Takže jsme leželi  v mém srubu na posteli a ani jeden jsme se neměli ke slovu do večera. Nechtěl jsem ho vyplašit a tak jsem čekal, až se trochu prospí. Však musí být v šoku. Já když to udělal poprvé, tak to byl strašně divný pocit. Nevěděl jsem, že to tak bude bolet. A že tolik poteče krev.

,,Wille? Já jsem ale opravdu chtěl trénovat. Neudělal jsem to naschvál.''

,,Bene..., já ti věřím. Jen vzhledem k okolnostem by to bylo pochopitelné.'' nevěřil.

,,Já vím. Ale pak by si tu byl samotný a to já bych nemohl udělat. Nemohl bych tě tu nechat samotného, když vím, jací na tebe lidé jsou.'' ach, byl malá kopie Willa. Málem jsem se rozbrečel. Asi to opravdu neudělal naschvál.

,,Já vím, že by si to neudělal. Nejsi já. A teď spi, půjdu se trochu projít.'' ze srubu jsem to bral rázným krokem k lesu. Opřel jsem se o strom a rozdýchával rozhovor s Benem. Připomínal mi ho vším. Roztomilostí, to jak mluvil, jak se choval. Nechci ublížit i jemu ale když tu zůstanu, tak to udělám. Ale i když odejdu...

Přemýšlel jsem tak dlouho, že jsem nepostřehl, jak se za mnou mihl stín. A to normálně stíny vítám s otevřenou náručí.

,,Už nebreč, už bude dobře.'' nemohl jsem uvěřit, co slyším.

,,Všechno nejlepší, můj králi duchů.''

Oslovení králi duchů bylo hned v první kapitole. A to navádí k tomu, kdopak tam asi stojí.🥰😁