Bez tebe jsem nic

19.

,,Bianco? Co tu děláš? Jak...''

,,Na rovinu? Otec chce, abych s tebou promluvila. Myslíš, že by mě tam ze zdola jinak pustil?''

,, Aha. No jasně. Když něco potřebuje on..., to všichni skáčou, jak on píská. Ale když chtějí něco jeho děti to ne.''

,,Nikouši, nech toho. Nabídla jsem se částečně sama. Jsem tvoje starší sestřička a mám o tebe strach. Jde o Simona.'' koukal jsem na ní, jak kdybych viděl..., no ducha ne. Ty vidím skoro neustále.

,,Jo, vím o něm. A otec taky. Občas, ne často, tě šmíruje. Ale to máš teď úplně fuk. Jde o to, že Simon není takový, jak si myslíš. Není tak štědrý, hodný a bohové vědí, co si o něm myslíš. '' nevěděl jsem co říct. Právě tu nehezky mluvila o jediném člověku, který při mně stojí. Tvářila se celkem vážně a to už u ní něco znamená.

,,Já vím, že mi nevěříš, ale zkus to promyslet. Víš, že já bych ti nikdy nelhala.'' Dala mi pusu na čelo, jako když mě vždycky uspávala a vytratila se ve stínech. Já se svalil na lavičku a byl jsem mimo ještě víc než před tím. Nevěděl jsem co dělat. Nevěděl jsem co si myslet. Nakonec mě přepadl hlad, a tak jsem se vrátil k Sally. Bylo nějakých šest hodin ráno, takže už nemělo cenu jít spát, jak jsem znal Bena. A ano, byl jsem venku tak dlouho.

Sally už stála na nohou a připravovala snídani. Naštěstí na mě jen koukla a asi pochopila, že nemá cenu se na nic ptát. Will ještě v klidu oddychoval, ale z pokoje už jsem slyšel hlasy. Nakoukl jsem a viděl jak Ben lítá kolem Simona a něco mu vypravuje. Vzpomněl jsem si na to, co říkala ségra, ale nedávalo mi to smysl. Simon a přetvařovat se?

Odpoledne...

Pomohl jsem Willovi do tábora a tam ho předal Tomovi. Koukal se až moc vystrašeně a taky se až moc staral. Bylo to sakra divný, až jsem se přistihl, jak žárlím. Beník se nechtěl ode mě odtrhnout, ale pak si vzpomněl, že vlastně je za týden další víkend. Slíbil, že už nic neprovedl a odběhl. Já se pak vrátil do města.

Měl jsem pořád volno, takže jsem toho zneužil. Ve městě byl zrovna Jason s Piper, takže jsme zašli na kafe a jídlo..., popovídali si a bylo to perfektní. Pak ale museli jít a já se taky vydal domů. Teda vlastně k Simonovi do vily. Těšil jsem se, až budeme zase sami bez toho blázince. Bohužel jsem nevěděl, co mě čeká. Už ve dveřích jsem cítil jeho dnes dost negativní auru.

Šel jsem hned do kuchyně, ale tam nebyl. Obývák a ložnice taky nic..., začal jsem se celkem bát, ale pak za mnou cvakl zámek a někdo promluvil: ,,Asi by jsme si měli promluvit.''

Tak..., slíbená dnešní kapitolka. Trochu kratší, ale to snad nevadí. O víkendu si dám pohov, takže nové kapitoly snad příští týden.