Bez tebe jsem nic

28.

Už jsou to dva dny, co jsem ztratil Willa. Můj otec ho ode mě a od Bena odtrhl. Nevím, jestli žije ale pochybuji o tom.

Už začínám být zase jako dřív. Mé myšlenky že jsem špatný. Uzavírání do sebe a nemluvení s ostatními. Jediný s kterým musím komunikovat, je Ben. Oba jsme zalezlí u mě ve srubu. Hazel k nám občas přijde a dá nám jídlo. Díky bohům za takovou sestru.

,,Nico, kde jsi?" z tranzu, ve kterým jsem byl, mě vzbudil Ben, který na mě koukal těmi svými kukadly.

,,Proč nespíš? Je teprve jedna ráno."

,,Já bych spal, ale poznám, když se zdejchneš a nejsi u mě. Ne, neprobudil si mě. To říkám rovnou. "

,,Promiň, už jdu. Já jen přemýšlel. Měl bych zajít za tvým tátou. Zeptat se ho jestli... "

,,Jestli brácha žije? Kdyby žil, přišel by nám to táta říct. Takhle se beztak někde zbaběle schoval a čeká, až nám to řekne někdo jiný. Že brácha už není. Že už ho neuvidíme." začal brečet. Přiběhl jsem k němu do postele a obejmul ho. Začal jsem taky. Nešlo to zastavit. Ale co už..., když mě má někdo vidět brečet, ať je to Ben.

,,Žije. Určitě ano. Nenechal by tě tu samotného. Neříkám, že nemáš mě ale já ti Willa nenahradím. A mně ho taky nikdo nenahradí a věř mi, že to vím moc dobře. " jo, už vím, že Will je jediný. S nikým jiným být nemůžu.

,,Půjdeme spát prcku. Ať nejsme unavený."

,,Hej! Už zase? Už nejsem prcek. To si vyprošuju." začal jsem se nehorázně smát. Ano, on vyrostl. Ale ten výraz se mu nezměnil.

Jako každou noc poslední dobou jsem se nevyspal. Zlý a divný sny provází polobohy pořád ale já jsem asi axtra případ. Sny byly sice s Willem ale měly špatný konec.

Ráno Ben spal dlouho. U něj sakra divný. Ale vyhovovalo mi to. Zavolal jsem Hazel, jestli by ho nepřišla pohlídat no a já se vydal na průzkum.

Zašel jsem si na pokec za Cheironem, který se tvářil ustaraně ale nic jsem z něj nedostal. Jen to, že bych neměl chodit za ním ale za někým jiným.

,,No nekecej!" ups, to jsem přehnal. Ale sorry jako. Já chtěl vědět, jestli je Will v pořádku a ne lítat po všech bozích a shánět kdo co ví.

Nechtěl jsem, ale musel jsem. Zajít k otci bylo nezbytné. On věděl, co já ne a potřeboval jsem odpověď. Já věděl, že to jednou přijde, protože nic jiného nezbude ale ne že tak brzy. Potřeboval jsem vědět, jestli moje láska žije nebo ne a za Apollonem jsem nemohl. Asi bych mu rozbil hubu.

,,Otče? Potřebuji s tebou mluvit. Prosím. " do podsvětí se mi rozhodně nechtělo. Už z toho důvodu, že bych tam mohl Willa najít. A taky protože jsem byl zesláblý a cestu stíny bych nedal. No a jelikož je vchod do podsvětí u Diovi pěsti, byla to jasná volba. Ovšem to co se stalo, bych nepřál nikomu.

,,Nico, zlato?" nevěřil jsem vlastním očím, přes které už jsem skoro neviděl, protože mi začaly téct slzy. Stál tam Will ale..., za ním můj Otec.

,,Wille, prosím řekni..., otče, že není..." nechal jsem to slovo ve vzduchu. Nemohl jsem to říct.

,,Tak u bohů řekněte aspoň jeden něco! Jestli je to tak jak si myslím." ani jeden nic neříkali. Jen stáli a dívali se na mě.

,,Je mi to líto Nico. Chtěl jsem ho zachránit ale Ben měl pravdu. Bylo pozdě, nedýchal." no tak teď jsem nedýchal málem já. Zaprvé jsem se Apollóna děsně lekl, zadruhé jak tohle může jen tak říct a za třetí...,jak se tu může jen tak ukázat? Vždyť zabil vlastního syna!

,,Co ty tu děláš?! Zabil si ho! Zabil!"

Jdu do Tartaru, že? 😅😅Ráda bych vás uklidnila, ale sama nevím, co ze mě vypadne.