Bez tebe jsem nic

30.

Neotočil jsem se. Nechtěl jsem být zklamaný. Co když se mi to jen zdá? Co když je to jen přelud?

,,Nicouši, to jsem já. " v tu chvíli mi došlo, že nikdo jiný by se mi neodvážil říct takovou zdrobnělinou. Už jsem to nevydržel a otočil se. Byl tam. Byl tam můj Will.

,,Koukáš, jak kdyby si viděl Hádese v trenkách." začal se strašně tlemit. Neříkám, že jsem nevypadal vtipně ale v téhle situaci...,jak se mohl smát?

,,Wille, jsi to opravdu ty? Nejsi přelud nebo tak? Nechci být zase zklamaný. Nechci zase v něco doufat a pak se nic nestane." přibližoval se. Mě to děsilo ale zároveň jsem ho chtěl mít už v náručí.

Byl u mě. Cítil jsem jeho dech. Ale nevěřil jsem, že je to on, dokud se mě nedotknul. Hřál, takže duch nebyl. Jeho výraz..., zářil jako sluníčko. Jako pokaždé.

,,Opravdu se ptáš?"

,,Já se zeptat musel, protože...,umm." umlčel mě polibkem a utvrdil mě v tom, že je to opravdu moje životní láska. Byli jsme přitisknutý na sebe jak nejvíce to šlo. A bylo to úžasné.

,,I po tom všem co jsem udělal?"

,,Nico, to já jsem tady ten hajzl. Kdybych se neohlížel jen na sebe..., nic z toho by se nestalo. Nepohadali by jsme se, nebyly by problémy s Benem, já bych neumřel a můj otec by se teď nedával X dnů do kupy k vůli mojí záchraně."

,, Wille? Ne. Když už, tak jsme to posrali oba dva. Pojď půjdeme. Ještě jeden člověk tě chce vidět." usmál jsem se a vzal ho za ruku.

,,Tenhle tvůj pokus o úsměv mi chyběl Nico."

...

,,Wille! To není možný! Ty si mi tak moc chyběl. Už nikam nechoď prosím. Nico a ostatní mi nevěří. Myslí si, že jsem se pořezal ale já jen cvičil. Opravdu." Ben hned spěchal za Willem. Obejmuli se, a tak chvíli setrvali. Pak Ben takhle spustil.

,,Já vím, Bene. Já to viděl. Měl jsem tě neustále na očích. A ty Nico..., myslím, že by si mu měl věřit už. Není totiž nějaký ukecaný malý děcko."

,,Dobře, budu si to pomatovat. A teď na kutě. Oba dva." ten krásný pocit jsem nezažil od..., no od té doby, co jsem odešel. Z jedné strany Will, z druhé strany Ben.

Další den bylo opravdu velké pozdvižení. Zašli jsme do hlavní budovy..., no Cheiron samozřejmě nadšený. Dyonysos něco akorát prohodil a byl fuč. Kupodivu se neobjevil ve sklepě, jak tomu bylo vždy. Předpokládám tedy, že letěl na Olymp. Oznámit tu skvělou zprávu.

,,Wille, u bohů! Už jsem myslel, že se tu neobjevíš. Chyběl si nám." Cheiron nás bral prakticky všechny jako své děti, ale tím že Will byl v táboře po celý rok, bylo to o trochu silnější. Takže to obejmuti co Willovi daroval, trvalo na mě až moc dlouho.

No a jelikož byl Cheiron tak nadšený, museli jsme to okamžitě ohlásit celému táboru. To že se vrátil nejlepší a nejdokonalejší doktor, co v tomto táboře byl. Můj Will.

Seděl jsem na jednom ze stolů v jídelně a koukal se, jak se k Willovi hrne většina táborníků. Zářil jak sluníčko a se všemi se bavil. Uvědomil jsem si, že jsem byl úplný kokot. Že mi zmizelo všechno, co jsem kdy měl. Tohle se už nesmělo stát, a tak jsem se rozhodl, že byt v New Yorku prodám. Už budu zase jen tady. S Willem a naším Benem. Pokud někdo miluje, holt se musí srovnat s tím, co je.

Říkal jsem si, že už vše bude na chvíli ok. Že už budeme žít v pohodě. Teda v rámci možností polobohů samozřejmě. No byl to omyl jako vždy. Teda myslel jsem si to. Ale na bohy to bylo vcelku milé.

Psala jsem to v práci (v nemocnici) ale nebojte, nikdo neumřel😅😂. Jo a blížíme se ke konci. Až se mi chce brečet už teď 🥺😂.