Bez tebe jsem nic

6.

Pohled Willa

Po zkontrolování sourozenců a ošetření pár raněných, jsem se šel ještě před radou projít. Došel jsem k Diově pěsti, kde mě čekalo překvapení. ,,Háde, jsem se lekl. Co tu děláte?''

,, Ahoj, Wille. Mám tu domluvenou schůzku s mým synem, ale očividně se neuráčí přijít ani k vůli takové důležité věci." Řekl Hádes a nasadil snad svůj nejvíc naštvaný obličej.

,,No jo, celý Nico. Ale máme schůzku, takže asi nepřijde. Mám něco vyřídit?"

,,Grrr..., to mi dělá naschvál. Já už chtěl mít tu záležitost s odchodem z krku a on si nepřijde. To snad...,a kruci." Hádes se zastavil a podíval se na mě.

,,O jakém odchodu jste to právě mluvil? Kdo chce odejít?" Můj výraz mluvil za vše. Nechápavý a navíc dost rozhozený. Na rozdíl od Hádese, který zmlkl a mám takový dojem, že se chtěl co nejrychleji vypařit.

,, Ehmm..., tohle by ti měl říct Nico, ale on se k tomu asi dlouho neodhodlá, takže pokud chceš..."

,, Počkat! Proč Nico? Nechcete mi teď právě říct, že Nico je ten, který odchází." Když jsem domluvil, rychle mi sklaplo, protože jsem viděl jeho výraz. Smutný a lítostivý.

Nemohl jsem tomu věřit a tak jsem vzal nohy na ramena a se slzami v očích běžel k jezeru, kde jsem bohužel potkal toho, koho jsem chtěl vidět aktuálně nejmíň.

Z pohledu Nica

Nadechl jsem se a začal...

,, Wille, já opravdu chci odejít. Pryč od všeho. Né, že bych už nikdy nepřišel, to ne. Občas bych si přišel zacvičit, kouknout se na otce, nebo za Percym. Ale já tu prostě být pořád nemůžu. Už ani u otce."

Will na mě koukal. Nic neříkal, ale to, co cítil jsem poznal. Vztek, zoufalost..., jeho aura byla temná. Temná jako mé oči. Jako hlubiny Tartaru.

,,Jen..., jen mi řekni důvody. A proč se to dozvídám od tvého otce a ne od tebe. A ano, byl to tvůj otec. Díky němu to vím a jednou mu za to musím poděkovat, protože jinak bych to snad v životě nezjistil." Promluvil po chvíli váhání.

,, Takže jak začít..., první důvod je, že se bojím, co se stane. Každou chvíli se může něco podělat a já se o tebe bojím. Nechci o tebe přijít. Druhý důvod. Tátova neustálá kázání. Třetí, už mě nudí dělat pořád to stejný. Takže chci změnu. A samozřejmě jsem ti to chtěl říct, už mnohokrát, ale..., neodvážil jsem se. Byl si tak šťastný a já to nechtěl kazit."

Můj proslov skončil a já netrpělivě koukal na Willa a čekal na verdikt.

,,Ach Nico..., ty důvody jsou...,asi na tvém místě bych udělal to samé. Ale myslíš si, že já dokážu opustit tábor, Bena..., potřebují mě tu. Miluju tě. Sakra moc. Ale prostě nemůžu. Nemůžu jít. Je mi to líto. Pokud chceš odejít, tak běž. Ale beze mě."

,, Takže je konec? Takhle to skončí? Wille, já bez tebe nemůžu být. Ty jsi mě udělal, takovým, jakým jsem. Vyvedl jsi mě z temnoty na světlo. Bez tebe..., bez tebe jsem nic. Prosím, promysli to ještě. Já..., už jsem tam něco našel. A..., nakonec budeš moct být i tady. Nikdo tě odtud nevyhání. Jen chci, aby jsi byl se mnou." Po tomhle jsem v očích měl slzy i já. Já, který snad v životě nebrečel.

,,Nico, to stačí. Nedělej to ještě horší, ano? Moje rozhodnutí nezměníš. Já tu zůstat musím."

Ne, na tohle jsem už neměl. Vstal jsem od stolu a utekl jsem od Willa, jak malé dítě. A to jsem asi neměl dělat, protože jsem byl v tu chvíli tak unavený, že jsem neměl sílu cestovat stíny. No a tak jsem místo stínu skončil ve stromě.

No a pak tma. Jen tma.