Podzimní mlha

🍁2

U Adriena doma to bylo nádherné, tedy tak to alespoň na Marinette působilo. Byla to obrovská vila s velkými prostornými chodbami, obrovskými okny, mramorovými podlahami a tolika místnostmi, že by se nebýt Adriena ztratila.

Na Adriena působila sklesle, možná ještě hůř než na tom mostě, vypadala jako prázdná lidská schránka bez života. Jen tam tak seděla na pohovce a koukala do prázdna.
,,Tady máš čaj, krásko." Mile se na ni usmál, ona mu však jeho snahu neopětovala, právě teď nedokázala na své tváři vykouzlit ani ten nejmenší úsměv.
Přisedl si na pohovku vedle ní, nevěděl jak se má zachovat, pár holek samozřejmě měl, ale žádná z nich nevypadala, že by si dokázala ublížit. Marinette mu připadala jako křehký motýl, který se při sebemenším závanu větru rozpadne na tisíc kousků.
Pomalu se napil čaje a vychutnával si ten klidný podzimní večer. Venku zrovna začalo pršet, kapky dopadávaly s hlasitými ranami na okno a oba to pomalu kolébalo do transu.
,,Nechceš tam cukr nebo med?" Zeptal se Adrien, ale Marinette neodpověděla, pouze zavrtěla hlavou a on zjistil, že nebude zrovna výřečný typ.
,,Vážně jsi byla dnes odhodlaná skočit? Copak nemáš nikoho komu by na tobě záleželo?" Nechtěl, aby na to myslela, ale byl zvědavý. Opatrně ji pohladil po zádech, slabě se třásla, tak přes ni přehodil ještě deku. Zřejmě byla podchlazená, bůh ví jak dlouho pobíhala venku jen v tílku.
,,Byla jsem rozhodnutá to udělat, tady pro mě není místo." Trochu ho bodlo u srdce, nevěděl co to s ním je, netušil jak daleko může zajít jen tím, že tu nechá jednu holku pár nocí přespat.
,,Každý má na zemi své místo, i ty, Marinette. Například teď tady, se mnou na pohovce s čajem v ruce." Zatvářila se tak žalostně až si Adrien připadal, že jí ublížil hůř než jen slovy.
,,Neznáme se, já ani nevím kdo jsi a- a teď tu s tebou sedím, piju čaj a ty mě objímáš. Copak ti to není divné?"
Její strach mu přišel absurdní, chápal, že se bojí, že mu nevěří, ale přál si, aby to bylo jinak. Potlačil smích a ještě víc si ji k sobě přitiskl, držel ji jen kolem ramen, žádné objetí. Položil si hlavu na její rameno a zavřel oči.
,,Ne, nepřijde mi to divné, Marinette. Možná se známe hodinu, ale na tom nezáleží. Přátelé si pomáhají, trochu mě mrzí, že mi nevěříš, ale slibuju, že najdu způsob jak si tvoji důvěru získat." Nechával zavřené oči, vdechoval její vůni, byla jemná jako celá její bytost, připomínala mandle a karamel.
,,Přátelé?"
Pokrčil rameny, na tváři se mu přes to všechno objevil spokojený úsměv.
,,Jo, teď jsme přátelé. Já ti věřím, Marinette." Stiskl jí ruku a položil prázdný hrnek na stůl. Také dopila a položila svůj hrnek vedle toho jeho, přikryla se dekou a otřásla se.
,,Pořád ti je zima?" Znělo to překvapeně, protože si Adrien připadal jako v sauně.
,,Trochu." Zašeptala a Adrien si všiml jak bojuje s únavou, pomalu se jí zavírala víčka.
,,Jen se vyspi, budu tě hlídat, krásko."
Pohladil ji po vlasech, možná bylo jeho chování troufalé, ale nemohl si pomoct. Marinette byla kouzelná. Jakmile to Adrien dořekl, zapůsobilo to jako kouzelná slova, její hlava padla na jeho rameno a okamžitě začala hluboce oddechovat. Adrien cítil na své hrudi tlukot jejího srdce a spánek ho přemohl taky. V místnosti bylo příjemné teplo, tak si jen opřel hlavu o tu její a pomalu zavřel oči.

Řekla jsem si, že začínat s nějakým psycho dějem je ještě moc brzo, tak si zatím užívejte 😊
Eh, chci moc poděkovat, včera jsem publikovala první kapitolu a wtf?! Ještě nikdy se mi nestalo (a to už tu nějaký pátek jsem) že by můj příběh měl víc komentářů než přečtení😂♥ děkuju, ale musíte uznat, že to je zvláštní.

Už jen jedna kapitola (nejspíš zítra) a pak...

... toť ve hvězdách 🌞🍁