Podzimní mlha

🍁21

Pomalu šla po schodech do obýváku, původně se chtěla jít jen napít a dojít si pro nějaké to jídlo, ale zastavil ji výraz jejích rodičů. Něco bylo špatně.

Na okamžik ji napadlo, že se dozvěděli o jejích večerních vycházkách.

,,Marinette? Mohla by jsi na chvíli za námi." Ozval se ledový hlas její matky, který však byl podivně nakřáplý, Sabina brečela.
,,Je všechno v pořádku, mami?"
Opravdu ji přemohl strach, nevěděla co má dělat. Její máma však jen zavrtěla hlavou, dokonce i její táta přišel z pekárny a teď se na ni jen smutně koukal.
,,Co se tady děje?" Její srdce začalo bít jak splašené.
Sabina si utřela slzy z tváře.
,,Přišlo vyhodnocení tvých testů, Mari a- a nejdou dobré." V půlce věty se jí zlomil hlas.
,,Je mi to tak líto, holčičko, tak strašně moc líto." Brečela Thomasovi na rameni a Marinette začalo pálit v týle, tohle bylo zlé.
,,Mami?"
Na nic víc se nezmohla, sedla si vedle nich a koukala se do prázdna.
,,C- co to znamená?" Její hlas se třásl, celá se třásla.
Její máma si otřela slzy.
,,Znamená to, že- že tam zítra půjdeš na vyšetření a podle toho si tě tam nechají, buď na nějakou dobu, tady píšou sta dnů, nebo na dobu neurčitou, dokud se tvé mánie a deprese nezmírní a začnou být pravidelné, pak tě zase dostaneme do domácí péče."
Marinette nemohla ani dýchat, tohle byl zlý sen, musel být!
,,Ale to přece nemůžete, vždyť ta domácí léčba fungovala, ne?" Sama věděla, že to není pravda, ale přála si mít naději, jakoukoliv.
Hned jakmile dořekla otázku, její máma už kroutila hlavou.
,,Bohužel, na domácí léčbu jsi musela získat  nejméně 67% z celého testu, ani nevíš jak nám to je líto, Mari, přáli jsme si tě tu mít, tak zoufale moc, že jsme to asi přehnali."
Nemohla na ně být naštvaná, prostě to nešlo.
Oba její rodiče ji po dlouhé době objali, cítila se opět v bezpečí, skoro jako s Adrienem.
,,A není ještě nějaká jiná možnost?" Naděje přeci umírá poslední.
,,Domácí léčení se soukromým psychologem, soukromé vyučování doma, žádné akce. Tohle není život pro tebe, myslím si, Mari, že nemáme na výběr. Pak už je je na tobě jestli tam budeš tři měsíce, a pak odjedeš domů."
,,Takže mě tam fakt pošlete?! Na tři měsíce?! Tak dlouho?!" A bylo to tady, ani se moc nerozčílila a další záchvat se hlásil.
Zrudla, z očí jí začaly téct slzy a nebýt toho, že seděla, podlomily by se jí nohy.

Jednu chvíli se to snažila rozdýchat, tak jak ji to vždycky učili doktoři, ale býk to těžké, při takových záchvatech obyčejně nemohla dýchat, plíce se jí svíraly a ona jen kolem sebe bezmocně máchala rukama.

Když to pominlo, byla vyčerpaná, dokázala jen sedět na pohovce v obýváku a brečet. Nic nepomáhalo, byla si jistá, že si ji v tom ,blázinci, už nechají napořád.

Ležela na posteli a tupě zírala do stropu, už měla sbaleno. Zítra se jí život změní, otočí vzhůru nohama a už nikdy nebude jako dřív. Její pouto s Adrienem, které si za ty týdny vytvořila, zmizí. Nikdo si na ni už ani nevzpomene. Rozbrečela se.
Potřebovala teď někoho u sebe, kohokoliv jen ne své rodiče, ti ji nedokázali pochopit.

,,Haló? Luko? Prosím odpověz mi, potřebuju tě." Vytočila jeho číslo a trpělivě čekala.
,,Dovolali jste se Lukovi, teď tu nejsem, ale můžete mi zanechat vzkaz." Ozvalo se pípnutí, ale Marinette to okamžitě položila.

Přála si utéct jako vždycky, za Adrienem, ale někde hluboko v sobě tušila, že by ho dnes nepotkala, po včerejší party musel mít pořád slušnou kocovinu.
Ani nevěděla jak, ale věděla, že dnes na procházku nešel.
Bylo jí smutno, tak ráda by teď spadla do jeho objetí, nechala se objemout jeho svalnatými pažemi a cítila se v bezpečí a v pořádku.

Nakonec v telefonu našla ještě jedno číslo, nejprve nevěděla kdo se pod šifrou Alxyw podepsal, ale pak si vzpomněla, že jí Alya do telefonu včera napsala číslo a podepsala se, zřejmě měla popito trochu víc.
Marinette si nebyla jistá zda-li jí může zavolat, přeci jen, neznaly se kdovíjak dlouho.
Pak si vzpomněla na větu, kterou jí Alya řekla, když spolu šly na večírek.
Ráda pomáhám svým přátelům, zvlášť když potřebují utýct z domu.
Co jiného jí zbývalo, neznala nikoho jiného s kým by si mohla promluvit, možná Alye neřekne pravý důvod, ale nastínit by něco mohla.
,,Halo?"
,,Ahoj Alyo, to jsem já, Marinette. Já vím, že je půl jedenáctý večer, ale nemohly bychom se někde sejít? Potřebuju s někým pár věcí probrat a tys mi na to přišla vhodná."
Málem se jí rozbrečela do telefonu. Na druhé straně bylo chvíli ticho.
,,Mari, ty můžeš kdykoliv, můžeme třeba u parku před vaším domem nebo tam někde, budu tam za deset minut." A zavěsila.