Podzimní mlha

🍁24

A bylo ticho. Tak mučivé ticho Adrien ještě nikdy nezažil. Přišlo mu hlasité, srdcervoucí. Skoro slyšel i krev ve svých žilách téct.
,,Mari, je pozdě, měli bychom jít spát." Snažil se to zamluvit, ale věděl, že se mu to nepovede. Byl ve slepé uličce, věděl, že cokoliv řekne, ještě to zhorší.
Cítil na sobě její pohled, byla tma, nemohl určit jestli je naštvaný, zklamaný, smutný, ale nějak tušil, že tam bude od každého trochu.
,,Proč mi nechceš odpovědět na otázku?" Zeptala se, vyznělo to ostře. Adriena napadlo, že nejspíš se brání před slzami. Sevřelo se mu srdce.
Byl v pasti, nechtěl Marinette ublížit, ale čím déle se snažil si urovnat všechno v hlavě, tím víc jí ubližoval. Hlava ho nyní pálila, jakoby měla vybuchnout.
,,J-je to složité, Mari. Nejsem si totiž vůbec ničím jistý, připadám si jako v bludišti, jako zamotaný v klubku vlny. Zatím nedokážu najít cestu ven, nějak rozumně se z toho vymotat.
Neodpověděla, ale Adrien zahlédl její slzy, i přes veškerou tmu se třpytily na její tváři.
,,Prosím neplač, mám tě rád, Mari, záleží mi na tobě."
Odvrátila od něj obličej, nechtěla ho vidět, v tu chvíli jí bylo strašně, hůř než když tehdy tu noc stála na mostě a sledovala černou vodu pod sebou.
Mlčeli. Adriena to užíralo, věděl, že to děsně zpackal, ale svá slová už nemohl vzít zpět.
,,Omlouvám se za to jaký jsem, za to, že nevím co cítím. Ani nevíš jaký zmatek ve mně právě je, přál bych si ho odstranit, ale něco podstatného mi uniká. Neodpouštěj mi, nemůžeš a ani to nechci, jen přijmi mé váhání."
Pod peřinou našel její ruku a jemně ji chytil. Nechala se, což bylo dobré znamení.

🍁

Oba dva je ráno probudilo ostré sluneční světlo, na podzim velký nezvyk. Adrien zamžoural do osvíceného pokoje a snažil se přečíst čas na hodinách. 11:27!! Zaspali, tedy, ne že by to nějak vadilo, ale takhle pozdě snad nikdy nevstával.
Marinette vedle něj se posadila celá zmatená, vypadala vyjeveně stejně jako on.
Nepromluvili spolu ani slovo. Nic.

Adrien si nebyl jistý, zda- li je Marinette uražená nebo jen nemá co říct. Doufal, že je to to druhé.
Sekat dřevo nemusel, ze včerejška ho měli až až. Marinette mlčky vařila oběd a Adrien se jen nečinně poflakoval.

Oba dva poskočili když kolem jedné, po tolika hodinách ticha, zazvonil telefon.
,,Já to vezmu."
Neodpověděla.
,,Haló?"
,,Ahoj Adriene, je všechno v pořádku?"
Volal Luka. Adrien se kouknul na Mari, která spokojeně vařila a nevěnovala mu pozornost.
,,Jo, všechno dobrý, jak to jde v Paříži?" Na druhém konci se rozhostilo ticho.
,,No, Sabina mě dost seřvala za to, že jsem jí údajně unesl dceru. Thomas to věděl, takže to z části odnesl i on, protože jí to neřekl, ale věř mi, bylo to nutné. Jsem rád, že je Marinette v pořádku, z nějakého nepochopitelného důvodu jí tvoji přítomnost uklidňuje, což nechápu." Na druhém konci se ozval smích, Adrien se jen pro sebe slabě usmál.
,,A co doktoři?"
,,Ehh, jo. To je ta věc, o které jsem s tebou chtěl mluvit. Ačkoliv jsem se snažil, nezvládl jsem je přesvědčit, aby Marinette nechali v domácí péči, zvlášť když měla v testech tak nízký výsledek. Každopádně, snažil jsem se jim vysvětlit, že se Marinettin vztah zlepšuje ve volné přírodě, že na ni dohlížíš jako jeji přítel. Ehmm jo, musel jsem to uspíšit, protože za opatrovníka nezletilého ze dají považovat pouze rodiče, členové rodiny nebo partneři, ale to není tak důležitý a proč vlastně volám. No, tak jsem se teda trochu pohádal s doktorem, který je prý odborník na bipolární poruchu, ale promiň, i clivek ve třetí třídě by o tom věděl víc, ale to zase odbočuju. Prostě jsem se s ním pohádal a on mi řekl, že teda nechá Marinette v domácí péči a ve volném prostředí, pokud projde dalšími testy. Je to na dlouhý vysvětlování. Dneska k vám přijede nějakej ten doktor, dal jsem mu gps adresu, prý přijede kolem druhé, takže ho čekejte. Řekni to Mari a pozdravuj ji ode mě."
Domluvil svůj nekonečný monolog Luka.
,,Díky moc, Luko, jseš borec, žes to všechno takhle zařídil."
,,Maličkost. Zatím, Adriene."
Rozloučili se a Adrien zavěsil. Svalil se do křesla a chvíli mu trvalo než všechno vstřebal.
Pak se vydal směrem ke kuchyni, kde Marinette zrovna vyndávala z trouby zapékané brambory.
,,Volal Luka." Oznámil prostě a čekal na její rekaci.
,,Co chtěl?" V jejím hlase toho nebylo moc znát.
,,Prý, že tví rodiče to vzali, tvá máma byla dočetla naštvaná, ale zvládla to. Luka byl taky v nemocnici uhádat domácí léčení a asi za hodinu přijede doktor, který ti udělá nějaké testy. Pokud budou dobré, můžeš se prý dál léčit tady, takže všechno záleží bna tom, jestli ti to tady opravdu vyhovuje." Řekl a opět nastalo hluboké ticho.
Jen přikývla.
,,Dobře. Dodělala jsem oběd takže můžeme jít jíst, pokud chceš."