Podzimní mlha

🍁23

Dny tu plynuly pomaleji, někdy Marinette přišlo, že se tu zastavil sám čas.
Její deprese ji rychle přecházela, rychleji než kdy jindy v Paříži ve společnosti její rodiny. Možná to bylo tim, že tu byla sama a mohla přemýšlet. Ráno vstávala brzy, okolo sedmé už byla na nohou, to ještě byla tma. Jak se pomalu rozednívalo, sedávala s čajem v ruce a dekou na verandě a pozorovala línou ranní mlhu jak se plazí lesem. V tuto denní dobu byl les tajemný, jako s horroru, ale Marinette uklidňoval. Zamilovala si to místo.

,,Věděl jsem, že budeš tady, posledních pár dní tu jsi vždycky."
Otočila se s úsměvem na Luku.
,,Miluju to tady, všechno."
,,To je dobře, jsem rád, že je ti líp."
Přikývla a napila se čaje. Luka si povzdechl.
,,Budu muset odjet, asi tak na tři dny. To víš, mám nějaká vystoupení s kapelou a mámu se sestrou jsem od té doby co tu jsi, neviděl."
Sklopila oči ke svým botám.
,,Nechtěla jsem, abys kvůli mně zanedbával sebe."
,,S tím si nedělej starosti a usměj se, sluší ti to."
Pohladil ji po vlasech a chystal se odejít zpět dovnitř, na prahu se jakoby nic zastavil.
,,Mimochodem, přijela ti společnost, abys tu nebyla tak sama." Prohodil přes rameno.

V tu chvíli vyšel z poza dveří blonďák v dlouhém hnědém kabátě a modrou šálou.
Marinette rychlé vstala až se jí málem rozlil čaj.
Adrien roztáhl ruce a čekal až ho Mari obejme.
,,Adriene!!" A zapadla mu do náruče. Luka vše s úsměvem na tváři sledoval, setkal se s Adrienovým zeleným pohledem a spiklenecky na sebe mrkli.
,,No, říkala jsi, že si přeješ, aby Adrien přijel a já jsem tvůj osobní džin nebo zlatá rybka, říkej si tomu jak chceš. Užijte si to, já to jdu vyžehlit u Dupain- Chengových. Vlastně, tvůj táta to ví, ale doporučil jsem mu to zatajit."
Marinette ještě rychle objala Luku než zmizela ve dveřích, pak se obrátila zpátky k Adrienovi.
,,Doslechl jsem se, že je máš ráda."
Podal jí kytici růžových karafiátů.
Jen se mu dojatě koukla do očí.
,,Děkuju, chyběl jsi mi."
Zdálo se jí to nebo v Adrienových očích spatřila slzy?
,,Ani nevíš jak moc jsi chyběla ty mně, když ke mně vtrhli tví rodiče a ztropili scénu, vážně jsem si myslel že jsi-"
Přikryla mu dlaň prstem a zavrtěla hlavou.
,,Promiň, nějak jsem si zvykla na to ticho, zkus to taky, málo mluv a víc vnímej, otevře ti to oči."
A on poslechl.

Jakmile se lesní chata ponořila do ticha, začaly jeho hlavou vířit zapuzené myšlenky, takové, na které nebyl nikdy čas. Trvalo to dobrého půl dne než si vnich zvládl udělat pořádek.
Mezitím pomáhal Marinette vařit oběd, zjistil, že neumí ani zapnout plynový vařič.
,,Myslím si, že tě tu nechám s rajskou a radši půjdu zatopit v krbu."
Zabručel napůl pro sebe.

Dřevo vesele praskalo v krbu, zasedli si ke stolu a snažili se vychutnávat si narychlo uvařené těstoviny s rajskou omáčkou a sýrem. Celý srub voněl smrkovým dřevem, Adrien si připadal jako o Vánocích.
,,Budeš chtít provést po okolí?" Při zvuku jejího hlasu s sebou trhl, připadal mu neobyčejně hlasitý. Tohle s vámi udělá několik hodin ticha.
,,Budu rád." Usmál se na ni, měl na paměti slova, která mu do hlavy vštípil Luka. A opravdu začal Mari vidět podobně jako na tom mostě, musel být opatrný. Bylo to zvláštní.

Jejich nohy šustily v napadaném listí, Adrien si vzpomínal na všechny ty dětské hry, kdy si stavěli bunkry a velká opevněná stavení.
,,Jací byli mí rodiče, když na tebe zazvonili, když jsem se ztratila?"
Na chvíli se zamyslel.
,,Byli strachy bez sebe, nejdřív jsem vůbec nevěděl co se děje, byl jsem zmatený z toho, že na mě přišli zazvonit a myslí si, že jsi u mě. Když mi to došlo, myslím si, že mi srdce na chvilku přestalo bít."
Začervenala se.
,,Reagovali jste přehnaně, nebylo to poprvé co jsem utekla na celou noc."
,,I přesto všechno to jsou tví rodiče, je přirozené, že mají tak velký strach. Dokonce i já jsem byl strachy bez sebe, v hlavě jsme měl ty nejhorší scénáře, v noci jsem nemohl spát, opravdu jsme si myslel, že se ti něco stalo až do doby než za mnou přišel Luka s tím, že jsi s ním."
Mari se dál poctivě červenala až připomínala nachovou barvu javorového listí.
,,Začínáš být jako Luka, přehnaně starostlivý. Dala jsem ti slib, Adriene, nikdy jsem nic nemyslela tak vážně." Ukázala na stříbrný prsten.
,,Je zvláštní, že pro nás pro oba ten obyčejný prsten, který jsem našel na ulici, tolik znamená."
,,Copak pro tebe nikdy žádná maličkost neměla věští význam než drahá cenná věc? Je to logické, poukazuje to na to, že člověk nemusí být nutně strašný v bohatství, alel stačí mu málo. Mně stačí pěkné vzpomínky."
Adrien chtěl dodat něco ve smyslu mně stačíš ty, ale nakonec to spolknul. Pořád byl zmatený ze svých pocitů, vířily v něm jako bouře, tornádo. Bál se, že by Marinette svými city ublížil, i když to byla ona kdo ho políbil tu nejlepší noc v jeho životě. Měl v sobě zmatek. Byl si dobře vědom toho, že nezná význam slova láska, jen věděl, že k Mari cítí něco víc. Ale co? To byla záhada.