Podzimní mlha

🍁16

Dolores vesele předla v náručí Marinette, která ne už tak vesele šla vedle Adriena, přála si být veselá, ale přišlo jí, že zapomněla jaký to je pocit.

,,Tak mě napadlo, Alya mi jednou dala dvě volný vstupenky do pařížské zoo, protože tam pracuje její táta, nepůjdeme se tam podívat?" Navrhl Adrien po chvíli tiché chůze, udělal by cokoliv, aby vrátil Marinette dobrou náladu.

Upřela na něj ty oceánové oči.
,,Proč ne, tady v zoo jsem ještě nikdy nebyla." Pokrčila Marinette rameny. Vůbec se jí tam nechtělo, ale cítila povinnost vůči Adrienovi, dělal co mohl, aby jí na tváři vykouzlil úsměv a navíc se jí nechtělo vracet domů.

,,Máš ráda Paříž jako takovou?" Nadnesl.
,,Asi jo, nikdy jsem nad tím nepřemýšlela. Ale bývá tu hodně turistů, nenávidím místa, kde je hodně lidí, dostávám pak záchvaty."
Hladila Dolores po zádech, z nějakého důvodu ji to nesmírně uklidňovalo.
,,Můžu se zeptat na něco ohledně té poruchy?" Polkl, moc dobře si pamatoval jak to dopadlo posledně, když se snažil zjistit nějaké bližší informace.
Pouze přikývla.
,,Jak dlouho máš takové ty stavy? Myslím deprese a ty chvilky radosti?"
,,Různí se to, podle emocí, míry stresu, léků a podobně. Většinou moje deprese trvají zhruba týden a mánie okolo dvou týdnů, ale kvůli svým rodičům prodělávám zhruba dvakrát týdně záchvaty, takže se to mění."
Adrien se zamračil.
,,Tví rodiče ti způsobují záchvaty?"
Sklopila oči k nohám.
,,Občas."
,,Vždyť by měli chtít, aby ti bylo co nejlépe a-"
Přiložila mu dlaň na ústa, takže musel zastavit svůj monolog už ze začátku.
,,Teď ne, Adriene, prosím." Těm nádherným očím se nedalo odolat, mrzelo ho, že jsou smutné.

Dál hladila Dolores a pomalu z ní vyprchával všechen stres. Ta kočka musela v sobě mít něco uklidňujícího.
,,Máš ten prsten."
Usmál se Adrien a pousmál se nad tou skutečností, dokonce i Marinette se po tváři mihl drobný úsměv.
,,Jo, nosím ho pořád, něco jsem přece slíbila."
Na chvíli přestala z drbáním Dolores, aby si oba mohli obyčejný stříbrný kroužek dobře prohlédnout. Adrien ji jemně vzal dlaň a přejel palcem po prstenu.

V tu ránu vyskočila Dolores Marinette náručí a rozběhla se pryč. Říkáte si, že to kočky delaji, ale Dolores se rozběhla přímo uprostřed silnice. Modrovláska se za ní bezmyšlenkovitě vrhla, vůbec nebrala na vědomí, že běží vstříc silnici, neslyšela Adrienův zoufalý křik.
,,Dolores!!" Stihla zakřičet, pak se ozvalo troubení, skřípění brzd a její vlastní zběsilý jekot.
Zavřela oči a čekala až do ní narazí auto v plné rychlosti.
Držela kočku v náručí a nedokázala se vzpamatovat.
Auto, černý mercedes, zastavil necelých dvacet centimetrů před ní.

Adrien, bílý jako stěna k ní doběhl, hlasitě oddechoval. Řidič mercedesu vystoupil a cosi začal křičet, ale ona nevnímala ani jednoho. Slyšela jen tlukot vlastního srdce, jak dělalo buch! buch! buch! Málem jí vyskočilo z hrudi.

Adrien ji chytil za ruku a přešli na chodník, doprava se opět rozjela.
,,Marinette!! Právě jsi mi způsobila srdeční zástavu."
Ale ona neodpovídala, nebyla schopná ničeho jiného než jen tupě zírat do prázdna a hladit Dolores, která opět spokojeně vrněla.
Když se konečně vzpamatovala, jen objala Adrienovu paži a zabořila mu obličej do hrudi.
Mohla být mrtvá. Už tu nemusela být.
,,Pojď, krásko, v té zoo alespoň oba přijdeme na jiný myšlenky." Pohladil ji po vlasech.

,,Za deset minut je krmení v australském výběhu." Přečetla Mari svítící tabuli těsně za vchodem.
,,Tak jo, chceš vidět jak se krmí klokani?"
,,Spíš koaly, miluju koaly."
Opět se jí na tváři mihl úsměv což Adriena ještě víc potěšilo.
Než našli australský pavilon, krmení už dávno začalo.