Podzimní mlha

🍁6

Z jídelny se ozýval hlasitý smích, cinkání příborů a velmi živá diskuze. Kdo by vešel, mohl by vidět dva mladé lidí sedící u obrovského stolu, který měl alespoň tři metry. Byly tam pouze dvě židle, každá na jedné straně, tak aby byly od sebe co nejdále.
Nyní to však neplatilo, Adrien s Marinette si židle přenesli a seděli vedle sebe, jedli spolu špagety a pořád se něčemu smáli. A to to začalo tak nevinně, jen omáčkou na Adrienově bílém tričku.

Pak začala menší bitva a předháňka v tom, kdo ze špaget vytvoří lepší obličejovou masku.
Oba dva už byli zase zkroucení od smíchu, svíjeli se na židlích v křeči a nemohli se přestat smát.

,,Co se to tu děje?" Adriena okamžitě smích přešel, jemně šťouchnul Marinette do ruky, která, když si všimla nově příchozího, ztichla.
Adriena šedýma očima propaloval jeho otec, kterého určitě vyrušili od nějaké důležité činnosti.
,,Otče, já- omlouvám se." Hlavu měl sklopenou, bylo vidět, že mu to není dvakrát příjemné.
,,Kdo je to?" Ukázal na Marinette, která se pod tíhou jeho pohledu začala třást.
,,T-to je Marinette, kamarádka."
Zvědavě nadzvedl obočí.
,,Kamarádka? Že jsi mi tuto novinu nesdělil, divím se a cítím se zostuzen, že jsem neměl tu čest ji tu přivítat." Po rtech mu přeběhl malý úsměv. Adrien se na něj vyděšeně podíval, zřejmě jeho otec řekl něco naprosto nečekaného.
Otočil se na Marinette: ,,Jmenuji se Gabriel a je mi ctí tě poznat děvče." Marinette byla trochu mimo, měla boloňskou omáčku na nose a tváři a tak se zmohla jen na slabé stisknutí ruky a malý úsměv.
Adrien na oba nevěřícně zíral, co se to tady dělo? Nevěřil vlastním očím.
Gabriel se otočil a chystal se zpět k odchodu do pracovny.
,,Nechcete s námi povečeřet, pane Agreste?"
,,Už je pozdě, jedl jsem ve své pracovně, ale slibuji, že příště bych si na vás dva čas udělat mohl." Naposledy se usmál a odešel z jídelny.

Marinette se s úsměvem podívala na Adriena.
,,Co to sakra bylo?!"
,,Řekla bych, že tvůj otec je milý gentleman." Adrien začínal šílet.
,,Ne! Takhle se on normálně nechová! Proboha! Jde z něj ještě větší strach než normálně."
Starostlivě mu položila ruku na rameno a on se na ni usmál.
,,Třeba znáš jen jednu jeho stránku, ale rozhodl se ti konečně otevřít. Myslím si, že bys měl být spíš rád."
Adrien se otřásl a rychle do sebe hodil zbytek špaget.
,,Máš pravdu, jen mi to přijde zvláštní, trochu se toho děsím, ale chci věřit tomu, že by se věci mohly změnit k lepšímu."
,,To já taky, Adriene."

Byla hluboká noc, celá vila byla ponořená do tmy a ticha. Adrien z prvu nevěděl co ho vzbudilo, chvíli jen tak ležel v posteli a přemýšlel.
Průvan, z ničeho nic mu to docvaklo. Vzbudil ho vítr, který vanul odněkud z chodby.
Líně se tedy postavil na studenou podlahu a rozespaleckým krokem se vydal za zdrojem čerstvého vzduchu.
Cestou na sebe hodil první boty co našel a pokračoval.
Celé se to vyřešilo, na chodbě bylo otevřené okno, Adrien ho tedy zavřel a otočil se, že půjde spát, když ho najednou v hlavě něco podvědomě upoutalo na dveřích do obývacího pokoje, byly otevřené.

Vtrhnul dovnitř jako blesk, nikde nikdo, po Marinette ani stopy. Srdce se mu rozbušilo, plíce zapomněly jak se dýchá a mozek ho začal podivně pálit.
Bylo zle.

Vyběhl z domu tak rychle, že by určitě trhnul světový rekord, ale v hlavě měl úplně jiné myšlenky. Marinette je pryč. Utekla. Co když se chce zase zabít? Kde je? Sakra, kde je! Cítil jak ho v očích pálí slzy, jak se je snaží zadržet a namluvit si, že je to od větru.
Netušil kam běží, Paříž se mu najednou zdála tak obrovská a nekonečná. Neměl šanci.
Jeho podvědomí ho však vedlo jedním směrem, na most. Kdyby šel, dorazil by k mostu za necelých dvacet minut. Teď běžel klikatými uličkami, přeskakoval popelnice a doběhl k němu za neuvěřitelných šest minut, které se mu zdály jako věčnost.

,,Marinette!!!" Zakričel napůl mrtvý zoufalstvím. Jediný, kdo mu odpověděl byl vítr. Měl zrychlený dech, zmateně se rozhlížel kolem, šílený strachem.

Když ji spatřil, nevěděl jestli se má radovat nebo brečet, vystřelil k ní ještě věští rychlostí. Opět stála na zábradlí a sledovala temnou Seinu pod sebou. Jediný rozdíl byl, že oba nyní byli v pyžamu, ani jeden z nich neměl kabát nebo šálu.

,,M-Marinette? Proč?" Zašeptal, byl zlomený.
Otočila se na něj, celá se třásla. Slzy ji stékaly po tvářích.
,,Slíbila jsem, že to neudělám, Adriene."
Třásl se jí spodní ret a tekly jí slzy, viděl jí na očích, že nechce skočit.
,,Pojď dolů, prosím." Podal jí ruku a ona ji vděčně přijala.

Oběma se ulevilo když toho druhého obejmuli v náručí, když cítili jeho přítomnost.
,,Co tě to napadlo, Mari?"
,,Občas mám pocit, že nevím co dělám, prostě mám potřebu něco udělat."
Rozbrečela se, Adrienovi to lámalo srdce.
Nevěděl jak jí pomoct, přišlo mu, že jsou zase na začátku.
Jemně ji pohladil po vlasech, srdce mu pořád nezpomalovalo a Marinette ho stále držela v objetí.

Zadíval se na temnou řeku, na to zlověstné zábradlí, na kterém se něco lesklo ve světle pouliční lampy.
Přišel blíž a prohlédl si to, byl to stříbrný prsten, naprosto jednoduchý bez ozdob. Adrien ucítil zvláštní nutkání si ho vzít.
,,Koukej se, krásko, dám ti dárek." Její oči plné slz vyhledaly ty jeho, vrhla na něj nechápavý pohled, ale on se nenechal zmást.
,,Podívej se, dám ti tenhle prstýnek. Je úplně obyčejný, nic zvláštního na něm není, ale to je právě to úžasné. Uděláme ho vzpomínkou. Pokaždé když budeš mít špatnou náladu, budeš chtít udělat něco jako dnes, podívej se na ten prstýnek a vzpomeň si na mě, protože já tady pro tebe taky vždycky nebudu.  A když si budeš myslet, že už nemáš pro co žít, vzpomeň si, že to já jsem ten důvod. Takhle budu s tebou vždycky, krásko. Slibuješ, že to dodržíš?"
Měla na krajíčku, Adrien se snažil usmívat, ale vzdal to, prostě ji jednoduše objal a užíval si to. Dnes to bylo jen o kousek, opět. Zavřel oči a vychutnával si ten pocit.

Začátek normální, všechno v pořádku, pak se Marinette záhadně vytratí. Zkus do příběhu zapojit také miracula, nemusí mít kouzelnou moc, spíš jen jako šperky.
- Ravenne97Ravenne9

🍁Zdravím, omlouvám se, že zase tak pozdě, ale já na to prostě dřív nemám čas 😂😅 a navíc se mi takhle večer nejlíp píše, mám nejvíc nápadů a tak.
Zase se z původních pěti set slov stalo 1043 😂😂 kašlu na to.

Snad se líbilo, nezapomeňte na komentář, Díky moc za 400+ reads ♥a o další kapitolu prosím Miladyrossa 😊 když jsi měla ty narozeniny♥👑