Chtěla zemřít, stejně jako to dělají listy, když na podzim padají dolů.
Přála si prostě zmizet z tohoto světa, jako mlha, která se hned ráno rozplyne.
A tak jak se listí zbarvovalo do ruda, i její tváře nabíraly nachovou, když ho viděla.
3.10.2018...
Zběsile vrtěla hlavou v jasném nesouhlasu. ,,Ne, vím moc dobře, že v tom jídle je ta zatracená droga, který vy říkáte lék, nebudu jíst nic čeho jste se předtím dotkli." Vrtěla hlavou Marinette a odsouvala talíř se snídaní, radši si šla něco nachystat sama.
Její rodiče si jen povzdechli, vůbec se jim to nezamlouvalo. Měli Marinette rádi, chtěli pro ni to nejlepší, ale za ty roky se z nich stali téměř otrokáři. Jejich zběsilé úsilí, o co nejlepší duševní stav jejich dcery, bylo marné. Přehráli to, stali se závislí na tom, aby Marinette pojídala léky, radili se s tolika doktory až téměř zešíleli. Ale jejich největší chybou nebyla tahle potřeba do Marinette cpát léky, nýbrž ta ignorance. Vůbec nebrali na vědomí protesty jejich dcery, přece nemohla vědět, co je pro ni nejlepší, ale oni to věděli dokonale. Neposlouchali ji a tím jí nejvíce ubližovali, nevědomky totiž ve snaze o lepší duševní zdraví jejich dcery, jí často doháněli až k záchvatům a depresím.
,,Adrien mě pozval ven s jeho přáteli." Zmínila se Marinette, ani nevěděla proč to říká. ,,Půjdeš?" Zeptala se její matka aniž by odpoutala pohled od práce. Zrovna pekla čerstvé croissanty, které provoněly celý dům. ,,Nevím, jestli je dobré chodit, nemám ráda otevřené prostory." Nakonec ji šla matka obejmout, měla umazané ruce od mouky, ale ani jedné to nevadilo. ,,Sice neschvaluji trávení času s Adrienem, který tě může silně emocionálně ovlivnit, ale myslím si, že bys měla jít ven. Z nějakého důvodu mu na tobě hodně záleží, myslím si, že byste si spolu měli promluvit o tvému odjezdu a stavu." Její milý hlas se změnil na typický poučný.
Samozřejmě, že její máma neměla ani tušení o večerní návštěvě. Marinette pocítila škodolibou radost.
Když spatřila tu záplavu zlatých vlasů, rozběhla se k jejich majiteli a objala ho, hned se cítila lépe. Objetí s Adrienem pro ni znamenala hodně, víc než cokoliv jiného co znala. ,,Ahoj krásko, máš se?" Pokrčila rameny, nerada vysvětlovala své složité pocity. ,,Je mi dobře." Mírně se usmála.
Měl na sobě stejné oblečení jako tu noc, kdy ji zachránil. Hnědý dlouhý kabát a modrý šál. ,,Kam to vůbec jdeme?" Zeptala se po chvíli, kdy mlčky šli bok po boku. ,,Napsali mi dva spolužáci, Alya a Nino, prý jestli s nimi někam nezajdu večer, ale to se mi nechtělo, přesunul jsem to na odpoledne a řekl jsem si, že to můžu zároveň skloubit s tebou, jsou v pohodě, nemusíš se bát." ,,Nemám moc ráda nový lidi, zvlášť v těchhle obdobích." Doufala, že pochopí, aby mu to nemusela vysvětlovat. Pokaždé když se to snažila někomu vysvětlit, připadala si méněcenná, chybná a divná. Vzal ji kolem ramen. ,,Já to chápu, ale věř mi, tam kam jdeme se ti to bude líbit. Je tam útulno a skoro nikdo tam v tuhle dobu nezbývá. Žádní zbyteční lidé ani otevřené prostory. Co se Alyi a Nina týče, větší pohodáře neznám, ale i kdyby,pokud by se ti tam nelíbilo, řekni. Šel bych s tebou pryč."
Zahynuli za roh do úzké uličky, bylo tam šero a téměř nic nebylo vidět. ,,Tohle je nějaká tvoje zkratka?" Zasmál se a zavrtěl hlavou. ,,Ne, tohle je normální ulice, která spojuje nábřeží s ostatními částmi města, je tor rychlejší než celý blok obcházet po hlavní." Poznamenal a nastalo ticho, přerušované jen klapáním jejich bot. Když tu náhle se Adrien zastavil, Marinette na něj vrhla nechápavý pohled, ale on naznačil ať je ticho a kouknul se nahoru. Na pouliční lampě sedělo maličké kotě, rozhlíželo se kolem smutným pohledem kolem a zřejmě nevědělo jak dolů. ,,Pomůžeme mu?" Marinette němě přikývla, srdce jí začalo tlouct třikrát rychleji.
A Adrien se začal činit, nejdříve vyšplhal na pouliční lampu, která se váhavě pokyvovala ze strany na stranu, jakoby váhala jestli spadnout nebo ne. Nakonec Adrien jako statečný rytíř chytil kotě pod paži a seskočil s ním dolů. Marinette si ho jemně vzala do dlaní. ,,Ahoj, maličký." ,,Eh, řekl bych, že to je holka." Zrudl Adrien, ale potěšilo ho, že svojí poznámkou vykouzlil na tváři Marinette úsměv. ,,Myslíš, že si ho můžeme nechat?" ,,Klidně si ho nechej, to by ti rodiče mohli dovolit, ne?" Váhavě kývla na souhlas. ,,Bude mít jméno?" Marinette se rozhlížela kolem, zrak jí padl na jméno ulice Rue Doloresse. ,,Dolores?" Blonďák pokrčil rameny, z hodin latiny si pamatoval, že dolores znamená bolest, ale rozhodl se na to neupozorňovat. Jen dopředu doufal, že se kočičí jméno nestane prokletím.
Adrien měl pravdu, Nino s Alyou byli dva nejvíc v pohodě lidi na světě. Marinette si s nikým jiným až na Adriena a Kluků nepřipadala tak dobře a uvolněně, pořád měla nutkání jen ležet v posteli a sledovat seriály s kakaem a hromadou čokoládových sušenek, ale snažila se to zvládat. Na druhou stranu, s těmi dvěma byla zábava, připadala si, že se s nimi zná už odnepaměti. Jejich čtveřice se pořád něčemu smála.
,,No, to vám řeknu, byla jsem na hodině společenského tance u Bustierové, nejhorší dvě hodiny mýho života. Tančila jsem zrovna tango s nějakým borcem, kterýho neznám a v tom najednou, BUM! Zlomil de mi podpatek, na mých nejoblíbenějších botech!! Chápete?! Já ty boty milovala!! Chtěla jsem s nimi uzavřít sňatek i kdyby to nebylo legální." Stěžovala si Alya trochu víc nahlas, ale nikomu to nevadilo. Následoval záchvat smíchu a stížnosti Alyi, že si nejspíš podvrtla kotník.
Marinette si chvílemi přišla mimo, ti tři byli spolužáci, ale ona vůbec nevěděla o čem se baví. Historky to, ale byly vtipné pořád.
,,Než začnou zase hodiny Bustierové, měli bychom se ještě sejít a zatančit si, jste pro?" Nadhodil Nino. Alya kývla, Adrien kývl a podíval se na Mari s otázkou v očích. ,,Budeš i nadále moje tanečnice?" Vykouzlila malý úsměv. ,,Ale minule mi to nešlo." ,,Prosimtě, byla jsi úžasná." Trošku znachověla a uhnula pohledem.
Druhý záchvat smíchu se zapíše do dějin kavárnových sešlostí. Objednali si čaj, jednu obrovskou konvici s černým čajem. Nino se zmínil, že to je prý nějaká skvělá odrůda, lisovaná s karamelem. Marinette si nedokázala představit jak ten čaj bude chutnat, všechny jí chutnaly podobně.
Pod jejich nohama se vesele toulala Dolores, která nějak vylezla z vězení jménem Adrienův kabát.
,,Tak, můžu tam dát trochu cukru?" Adrien s Ninem přikývli. ,,Musím mít hodně sladkej čaj, jinak ho nevypiju." Stěžoval si nahlas Adrien. Alya ho okamžitě vzala za slovo a sebrala z protějšího stolu cukřenku.
Pohroma byla na světě jakmile ji obrátila vzhůru nohama, polovina cukřenky se vysypala do čaje až vznikl dokonale nasycený roztok. Nejdřív nastalo ticho, všichni se na sebe koukli tím pohledem eh, co teď lidi? a pak naráz propukli v záchvat smíchu.
Marinette si může do deníku napsat, že pila nejsladší čaj na světě. Shodli se, že ho i přes ten cukr vypijí, protože to nemohlo být zas tak hrozné, byl to jen cukr. Adrien měl poté pocit, že se mu krev v žilách změnila v čistý cukr.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Zdravím, ehh je 1:05 ráno, co to znamená? Včera nebyla kapitola, ALE dnes budou dvě, jupí! 😂😏
Jsem v pohodě, fakt, že jo.
Za tuto mírně egocentrickou kptl s kapkou cukru poděkujte Doloresdragon
