Podzimní mlha

🍁10

Adrien si všímal jak moc ráda Mari chodí ven, nedokázala být uvnitř domu zavřená déle než jeden den v kuse, ale kdo by se jí divil? On sám to měl hodně podobně.
Procházeli se po parku, blonďák za ni cítil zodpovědnost, bál se o ni, byla o dva roky mladší než on, možná proto měl potřebu jí být neustále na blízku, stále ji ochraňovat.
Nevypadala, že by jí to kdovíjak vadilo, s úsměvem na tváři se kochala pohledem na paprsky, které prosvítaly skrz žluté listy, vypadaly jako zlato. Při takových příležitostech byla Marinette šťastná, tohle byl vrchol její houpačky.
Adrien byl šťastný s ní, smál se když se smála ona, běžel za ní pokaždé když bezdůvodně někam vyběhla.

,,Nepůjdeme se někam najíst?" Zeptal se když po půlhodině postřehl, že mu příšerně kručí v žaludku.
,,A nechceš ještě předtím se jít projít k řece?" Zeptala se s nadšením v hlase a on nic nenamítal, byl rád když byla šťastná. I on pak měl důvod se usmívat.
Šli.
Seina plula líně, bez jakéhokoliv zájmu či života, skoro mrtvá. Bylo divné takto smýšlet o řece, ale Adrien to svedl na strašlivé hodiny literatury, kde museli neustále vymýšlet metafory a další. Začínalo mu to lézt na mozek.
,,Znepokojuje mě jedna věc, Mari."
Upřela na něj své krásné oči barvy oceánu.
,,Jaká?" Vypadala tak bezstarostně, nechtěl jí to zkazit, ale zvědavost v něm rostla již několik týdnů.
,,Jak jsi se tehdy v noci dostala na ten most, co tví rodiče?"
A bylo to tady, ten její ublížený výraz, který ukazoval jak moc si nepřeje na tuto otázku odpovídat.
,,Já- nechci o tom mluvit, Adriene." Zašeptala a odtáhla se. Zabolelo ho to, ale ještě víc ho štvalo, že mu přes to všechno nevěří.
,,Pořád mi nevěříš? Po tom všem co jsem pro tebe udělal?! Co jsme spolu zažili? Stále jsem si nezískal tvoji důvěru?!?" Ani si neuvědomoval, že zvýšil hlas. V jejích očích byla vidět bolest a strach, poznal z její tváře, že jí ubližuje. Čekal, že se s ním začne hádat, ale ne, zřejmě ji špatně odhadnul.
,,Nekřič prosím." Stáhla se a v očích jí byly vidět slzy, v normálním případě by jí Adrienovi přišlo líto.
,,Nebudu křičet, ale řekni mi proč. Proč mi nedůvěřuješ?"
Sklopila oči k zemi, nedokázala se na něj kouknout.
,,Protože jsem se nikdy nikomu nesvěřovala, jen jednomu člověku jsem se dokázala otevřít." Nebylo jí pořádně rozumět, mluvila tak potichu.
Adrien se zamračil a čekal na vysvětlení.
,,Jmenuje se Luka Couffaine a kdysi dávno jsme bývali pár." To jméno neznal, ale tušil, že pro Mari musel být hodně důležitý.
,,Už nejste spolu?" Už když to vypustil z úst, litoval toho.
,,Oh, promiň, tohle jsem neměl."
Utřela si slzy v očích rukávem.
,,V pořádku, byli jsme spolu asi rok, ale já to nezvládala, prostě jsem nebyla připravená na klasický a normálně fungující vztah, ale on přesto všechno se nenechal jen tak odbýt. Ještě nikdy jsem nikoho neviděla tak starostlivého a dobrosrdečného."
Začínal jsem tušit, že se stalo něco zlého, že možná on byl důvodem jejího pokusu o sebevraždu.
,,A co se s ním stalo po té co jste se rozešli?"
,,Byl mi věrným kamarádem, kterého jsem potřebovala. A i když si našel dívku, nikdy na mě nezapomněl. Pokud chceš vědět věci, které ti já nedokážu říct, můžeme za ním zajít, pracuje nedaleko v jednom klubu."
Adrienovi se nechtělo, vidět jakéhosi skvělého ex jeho kamarádky, ale touha po odpovědích vítězila.

Vidět shledání by bylo pro Adriena více dojemné kdyby tak moc nečekal na odpovědi. Stál asi dva metry od Marinette, která hned po vchodu do klubu spadla do objetí vysokého chlapce, byl dokonce ještě vyšší než Adrien. Vůbec mu nepřipadal sympatický, prostě mu modrý melír na konečcích černých vlasů a samolibý úšklebek na rtech nepřipadaly zrovna důvěryhodně.
,,Mari." Šeptal stále dokola ten její úžasný Luka, nepřestávali se objímat a on ji neustále hladil po vlasech.

Snad po miliardě let si ten Luka všiml Adriena, pustil Marinette a šel se i s ním náležitě seznámit, i když ho neobjal.

,,Mari, ani nevíš jak rád tě po tom všem vidím, tví rodiče jsou zoufalí, naposledy jsem s nimi mluvil předevčírem, měla by ses co nejdříve vrátit." Marinette brečela, seděla vedle Adriena a upírala na Luku své uslzené oči, které ztratily tu krásnou modř.

,,Co se vůbec stalo? Nejsem v obraze, tady Mari mi řekla, že ty jsi byl jediný člověk, kterému se kdy svěřila, chci ji poznat, přeju si vědět proč tohle všechno je." Luka se zatvářil trochu podezdřívavě.
,,Kdo vůbec jsi?!" Zeptal se. Adrien byl zmatený, ještě před chvílí se tu s ním vesele vítal.
,,Adrien, našel jsem před necelými třemi týdny Marinette stát na mostě, málem skočila! Vzal jsem ji k sobě."
Luka otevřel pusu v němém úžasu.
,,Mari, už zase?"
Neodpovídala, byla zničená.

Zase, to slovo se Adriena dotknulo, Marinette se nedopustila pokusu o sebevraždu poprvé. Něco tu bylo špatně.
,,Řekneš mi co se tu děje? Mari mi prostě nevěří, štve mě to a chtěl bych k ní mít tak blízko jako ty."
Pod stolem ji chytil za ruku a ona se nechala.
Ti dva si chvíli něco šeptali, Mari jen záporně vrtěla hlavou a Luka přikyvoval.
,,No, jde o to, že před těmi třemi týdny Mari utekla z domu, nikomu nic neřekla, nikdo o tom nevěděl nic, policie vyhlásila pátrání, ale nikdo nic nezjistil. Její rodiče jsou na pokraji zhroucení. Marinette to totiž neudělala poprvé, ale pokaždé se vrátila. Víš, Adriene, Mari má víc tajemství než si myslíš a možná bude lepší když to tady ukončím. Ani nevíš jak moc jsem ti zavázán, Adriene, bez tebe by tu Mari už nemusela být, děkuju ti jménem jejich rodičů, určitě by si přáli tě potkat, můžeš přijít někdy k nim do pekárny." Podal Adrienovi maličkatý papírek jako vizitku.
Jen na něj neschopně hleděl.
,,Mari, pojď, přál bych si tě co nejdříve odvést domů." Vzal ji za rameno, ale ona se ani nepohla.

Adrien byl v koncích, nevěděl co dělat. S Marinette bylo něco hodně špatně a on nemohl přijít na to, co.

,,Je to od tebe milé jako vždycky, Luko, ale myslím si, že Adrienovi ještě něco dlužím, navíc nechci se vrátit zpátky k nim, ne teď. Zase ze mě udělají zfetovanou loutku neschopnou ničeho!! Já takhle prostě žít nechci, Luko! Copak už ani ty tohle nechápeš?!" Začala se třást.
,,Mari? Klid, prosím, všechno to půjde vyřešit v klidu." Utěšoval ji Luka.

Adrienovi začínalo být špatně, ocitl se uprostřed něčeho velkého, nevěděl co to je, bylo to jako síť, obrovská ocelová síť, která se kolem tvořila, čím víc zjistil informací, tím více měl otázek. Nezvládal to, měl co dělat, aby se nesesypal, alespoň navenek totiž potřeboval působit silně, kvůli Marinette, jejíž houpačka se vydala směrem dolů.

,,Marinette potká svého ex a Adrien bude mít deprese."
- btw_Hermiona

Zdravím, wow!! Neumřela jsem 😂😂 a snad ani neumřu. Dnes jsem vám nadzvedla oponu velkého tajemství, které však ještě zůstane skryto.

Omlouvám se, že jste museli čekat, prostě nebyl čas a slečna Hermiona je velmi.. no, nerozhodná 😂♥ každopádně alespoň mě to donutilo konečně něco odhalit, snad se mi to povedlo dobře vyjádřit 😊

Jinak, je 10. Kapitola a...🍁🍁 máme 1K přečtení!!! Joo!!♥♥♥♥♥♥ díky moc, ti kteří tu jsou se mnou déle vědí, že je to pro mě ta nejdůležitější hranice, jakmile má můj příběh tisícovku, jsem v klidu 😂😂 nezní to trochu egoisticky? Nevadí 😂

Jinak, další kapitolu prosím MartinaBeniacova ♥♥ nejvíc miluju tvoje komentáře😊👌