Podzimní mlha

🍁18

Dolores se spokojeně rozvalovala na podlaze a chytala do černého kožichu slábnoucí paprsky.
Není se čemu divit, že vyletěla jako střela když na ni Marinette pomalu stoupla.

Po probdělé noci se cítila lépe, znělo to divně, ale dokonce jí stačily jen ty dvě hodiny spánku. Připadala si lehká jako pírko, ten rozhovor s Adrienem jí tolik dal.

S malým úsměvem došla do koupelny a dala si dlouhou horkou sprchu, musela ze sebe smít hlínu, kterou měla na nohou. Opravdu šla v listopadu ven bosky? Pokrčila nad tím rameny.

,,Marinette!! Adrien přišel!!" Zakřičela na ni ze spodní máma, bylo to zvláštní. Mari měla pocit, že její máma Adriena nenávidí.
Otevřel se poklop a když spatřila záplavu blond vlasů, usmála se ještě víc.
,,Jsem rád, že se dneska usmíváš, krásko."
Když vytáhl ruku, kterou měl za zády, usmála se ještě víc. Byla to slunečnice, maličká takže se vešla na poličku jako nic.

Objala ho, slyšela jak splašeně mu buší srdce, jak zhluboka dýchá a cítila jak se směje.
,,Je mi o tolik líp, možná bych častěji mohla s tebou chodit ven."
Mrkl na ni.
,,No vidíš! Jsem tady, protože mě napadlo, že bychom mohli někam zajít, co já vím, v zoo už jsme byli, na galavečírku, v parku taky, ale třeba v cukrárně jsme byli jen s Alyou a Ninem. Co říkáš?" Svůdně zamrkal obočím až se Mari rozesmála.

Našla další rozdíl mezi Lukou a Adrienem, zatímco když měla deprese, Luka ji poskytoval porozumění a oporu, Adrien se ji snažil za každou cenu rozesmát, to Luka nikdy nedělal.

,,Myslím si, že není na co bychom měli čekat." Řekla Marinette a sešla dolů po schodech.
Ze skříně si vytáhla růžový kabát a baret.
,,Páni, to je snad poprvé co tě nevidím jen v tílku, mém kabátě nebo noční košili."

Marinettini rodiče po něm střelili podezřívavý pohled.
,,Hups!" Sykl Adrien a po špičkách opustil místnost.

Venku silně foukalo, proto nebylo venku moc lidí, ale i tak se našli blázni, kteří běhali nebo jezdili na kole.
Adrienovy vlasy neustále létaly do obličeje.
,,Chtěla bych mít vlasy jako ty." Zasnila se Marinette.
,,Věř mi, že nechtěla."
,,Ale jo, líbí se mi tvoje barva, já mám takovou nudnou, ale tvoje vypadá jak tekuté zlato."
,,Dík za poklonu, přemýšlím, že si nechám narůst delší vlasy, však víš, pro efekt, abych oslňoval dámy všude kam vejdu."
,,Ty jsi dneska samý vtípek."
Zatočila se Marinette a seběhla schody na nábřeží.

,,Kam tedy půjdeme?"
Adrien vypadal, že přemýšlí.
,,Nejsem zrovna kavárnový typ, mohli bychom do Aquarique cafeteria, byl jsem tam jednou s Ninem, všude tam jsou akvária."
,,Klidně, může to být zajímavý."
A taky bylo.

Od první chvíle, kdy vešli, Marinette nespustila oči z akvárií všude kolem.
,,Tady to je boží!!" Opakovala pořád dokola a Adrien chytal záchvaty smíchu.

Donesli jim dvakrát horkou čokoládu, protože ta k podzimu neodmyslitelně patří.
,,Nevěděl jsem, že horká čokoláda může být udělaná na tolik způsobů a navíc tak dobře."
,,Je to čokoláda, ta je dobrá jakkoliv."
Pár minut bylo ticho, jediný zvuk bylo hlasité usrkávání šlehačky.

,,Adriene? Mohla bych se zeptat na jednu hodně osobní otázku?"
Přikývl a upřel na ni ty jeho jedovaté oči.
,,Tví rodiče se rozvedli? Já jen, nikdy jsi nemluvil o své mámě."
Jakmile Adrien zbledl, Mari okamžitě věděla, že si dovolila moc a začala toho litovat, zřejmě hodně citlivé místo.
,,Nemusíš odpovídat pokud nechceš."
Snažila se to ubrzdit, ale bylo pozdě.
,,T-to je v pohodě."
Mlčela a rudla, právě zkazila tak pěkný den.
,,Víš, moje m- máma ona- ona je mrtvá."
A bylo to venku, Adrien nevěděl jestli má začít brečet jako malý kluk nebo být rád, že si o tom má s kým promluvit.
,,To je mi líto, Adriene, nechtěla jsem-"
,,Není to tvoje chyba, měl bych se s tím vyrovnat líp, přeci jen, je mi skoro osmnáct."
Mari ho chytla za ruku, aby mu dodala pocit, že s ním je. Opatrně mu přejela ruku palcem a jemně se usmála.

Adriem začal rychle mrkat, bylo na něm vidět, že se snaží zahnat slzy. Oči měl úplně zarudlé, ale všemi silami se je snažil potlačit.
,,Omlouvám se, nechci tu před tebou brečet." Otřel si je do rukávu svého svetru.
Marinette se přisunula blíž k němu a opřela si o něj hlavu.
,,Nesoudím tě za to, je zvláštní vidět kluka brečet, ale rozhodně jsi kvůli tomu v mých očích neklesl. Nebojíš se pocitů."
Pořádně si neuvědomovali, že se drží za ruce, Adrien si dokonce nevědomky hrál se stříbrným prstenem. Přišlo jim to tak přirozené, jakoby jejich duše i těla věděla, co chtějí, pouze hlava se k tomu nemohla dopracovat.

,,Děkuju." Zašeptal a podíval se jí do očí. V těch jeho očích Marinette vypadala jinak, vypadala tak nevinně, ale její povaha u Adriena mnohonásobně vzrostly.
,,Nemusíš, ty jsi toho udělal tisíckrát víc."

Ani ve snu by ho nenapadlo, že ji políbí, že mu v modrém světle akvárií přijde neodolatelná. Nechápal kde se to v něm vzalo, ta touha, jakoby to měl udělat už dávno, ale nepřiznal si to.
A oba věděli, že tak je to správně.

,,Marinette Dupain- Chengová?!" Oba s sebou trhli a odskočili od sebe, skoro si připadali, že udělali něco nezákonného.
Stáli tam její rodiče, její máma se na ni mračila a otec se zle díval na Adriena, ten polknul.
,,Mami? Tati?! Co tu děláte?!"
,,Co tu děláte vy dva?!"
Marinette zbledla, koukla se na Adriena a potom sklopila oči k zemi.
Ani jeden z těch dvou nemluvil, Adrien věděl, že je zle. Byl o dva roky starší a právě políbil teprve patnáctiletou dívku, její rodiče museli být zděšeni. Na druhou stranu, Marinette měla Luku, to se jako za tu dobu ani nechytili za ručičku?

,,Půjdeš domů, mladá dámo a máš domácí vězení, žádné vycházky ani schůzky s Adrienem, do odvolání!! A co se týče tebe, chlapče, najdi si někoho svého věku."
Řekla její matka ostře, pálilo to jako sůl v ráně.

Marinette se slzami v očích stihla pouze ústy naznačit je mi to líto.

Zdárek😊 tak, potlesk prosím, dneska už DRUHÁ kapitola 😊♥ poděkujme viovilka
A nezabte mě za takový krásný zvrat na konci 😊😏😂 tenhle příběh je můj jako všechny ostatní, což znamená horská dráha 👌😅😅

Myslím, že jsem se dnes už vykecala u první kapitoly, takže to nebudu zdržovat (stejně to dělám 😂👌)

O další nápady do kapitoly prosím ZuzanaLehotska ♥ a děkuju za supr čupr komentáře😅♥