Chtěla zemřít, stejně jako to dělají listy, když na podzim padají dolů.
Přála si prostě zmizet z tohoto světa, jako mlha, která se hned ráno rozplyne.
A tak jak se listí zbarvovalo do ruda, i její tváře nabíraly nachovou, když ho viděla.
3.10.2018...
Fentrocin z ní téměř všechen vyprchal, ale pořád se cítila slabá, omámená a nesvá. Trochu si připadala jako ve snu, vstala a otevřela dveře na balkon. To, co se chystala udělat, jí připomnělo tu noc jak utekla, odhodlána skončit se svým životem, tu noc jak potkala Adriena. Touto cestou šla snad tisíckrát, dokonce i Luka ji tudy několikrát navštívil. Vylezla na zábradlí a následně na střechu, roztáhla ruce, aby jí pomohly držet balanc a šla. U každého komínu se donutila zastavit a vypustit zadržovaný dech. Věděla, že není úplně při sobě, proto jí tak tlouklo srdce a hladina adrenalinu se zvedala. Když člověk není stoprocentně při vědomí, je všechno mnohem zábavnější a nebezpečnější. Úplně na konci domu slezla po požárním žebříku. A byla volná.
Jak krásně řečeno, taková ironie.
Rozběhla se pryč, do tmavých ulic, nevěděla kam. Jediné co věděla bylo, aby to bylo co nejdál od jejího domu. Pozdě si uvědomila, že je bosá, pouze v růžové noční košili. Zima jí kupodivu nebyla, byla teplá noc.
Doběhla do parku, jednoho z těch téměř na kraji města, v bohaté čtvrti. Tenhle park měla nejradši, byl obrovský, všude tráva, žádné cesty, lidé z okolních vil na něj přispívali, takže se mu dařilo. Lehla si na trávu, šťastná, že vidí hvězdy, ale na druhou stranu zdrcená, zlomená svojí prohrou nad Fentrocinem. Ani si neuvědomovala, že si začala hrát se svým stříbrným prstenem od Adriena, připomínal jí ho, její přísahu. Bohužel se v ní probouzely všechny vzpomínky, díky léku se její vzpomínky vybarvily, trochu dokreslily. V hlavě se jí objevil Luka, jeho nádherný klidný úsměv plný trpělivosti, milovala ho. Jeho temperamentní oči, kterými se dalo vidět až do jeho duše. Nikdo by na první pohled neřekl, že je Luka doopravdy tak dobrosrdečný. Marinette si nedokázala vzpomenout na jediný okamžik, kdy by své zájmy dával před ni. Vždycky u něj byla na prvním místě ona. Představoval pro ni maják klidu, pokaždé stojící na stejném místě ukazujíc jí směr. Tohle jí na Adrienovi chybělo, Lukův stoický klid, se kterým všechno překonával. Adrien byl panikář, ale velikost jeho činů se rovnala té Lukově. Usmála se na oblohu. Po pár dnech se konečně cítila lépe. U hlavy jí něco zapředlo a otřelo se o ni, málem vyletěla z kůže. Byla to ta nezbeda Dolores. Marinette se posadila, aby si ji mohla vzít do náruče. Nevěděla čím to je, ale pokaždé když ji hladila, stres a strach, prostě všechny špatné emoce šly stranou.
Zafoukal vítr, ale byl to spíš teplý vánek, jakoby léto chtělo dát poslední sbohem.
,,Marinette?" Zvláštní, vítr šeptal její jméno. Naskočila jí husí kůže a bylo jí smutno. Slyšela své jméno ve vzduchu, musela být dost mimo realitu. ,,Marinette?" A znovu, pomalu otočila hlavou, protože teď jí přišlo, že její jméno přišlo z určitého směru. Konkrétněji od postavy, která stála asi tři metry od ní, měla blond vlasy a kolem krku modrou šálu. ,,Adriene." Řekla a usmála se, tak moc až si blonďák pomyslel, že něco není v pořádku. A měl pravdu. Znovu si lehla do trávy a nechala Dolores ať si jde vlastní cestou. ,,Co tu děláš?! V noci?! Sama!? V noční košili?!" Byla pravda, že byl panikář. Jen pokrčila rameny, ale dál se až příliš usmívala. Čím víc měla koutky nahoru, tím víc si připadal Adrien hůř. Sedl si vedle ní a objal ji, nečekala to, ale nechala se, bylo to příjemné. Adrien to uměl se slovy, ale jedno objetí řekne daleko víc. ,,Co se stalo, Mari, řekneš mi něco?" Prohraboval jí vlasy, ale ona se pak odtáhla, úsměv ji opustil. ,,Bylo mi smutno. Pravdou je, že s čím více lidmi jsem, tím víc jsem sama. S mými rodiči mi není tak dobře jako s Lukou a nebo s tebou, připadají mi cizí. Takhle si alespoň v noci můžu dělat co chci. Teď si, ale myslím, že jsem pro ně zklamáním, nebo ne? Tenhle svět je tak matoucí!! Já už ani nevím co mám dělat, co je dobré a co není." ,,Pssst, krásko, takhle na to nemysli, jsi rozespalá a soudě tvých zorniček pod vlivem nějakého léku." U slova léku použil uvozovky. Přikývla. ,,Adriene? Záleží ti na mě mně přesto, že víš, že nejsem normální?" Vykukil na ni oči. ,,Co to blábolíš, Mari? Samozřejmě, že ano. Navíc, ty jsi naprosto normální člověk, jen citlivější a dáváš najevo více či méně své emoce, ale na mém vztahu k tobě to nic nemění. Záleželo mi na tobě už od chvíle co jsem tě tehdy zachránil. Navíc, bez tebe by byl život taková nuda." ,,Jak to myslíš?" Seděli teď vedle sebe, Mari měla o Adriena opřenou hlavu. Jediný kdo se vsáčkoval mezi ně, byla Dolores. ,,No, bez tebe bych měl nudnej život, chodil bych sám na svoje nudný večerní procházky, který kvůli tobě dostaly smysl, tehdy by mě zřejmě ti bezdomovci zabili a teď bych tu vedle tebe neseděl, ale seděl bych doma. Ale tohle jsou všechno pouhé maličkosti, to největší, co jsi pro mě kdy udělala nikdy nezapomenu. Ty jsi dokázala obnovit a vylepšit můj vztah s tátou, nikdy bych nečekal, že se to stane, jsem ti za to tak vděčný, bez tebe bychom to nedokázali. Za tohle tě zbožňuju, krásko." Cítil jak jí v hrudi zabublal smích. ,,To byla maličkost, tys mi zachránil život, vzpomínáš? A proč mi pořád říkáš krásko? Řekl jsi mi tehdy tak i na tom mostě." Zasmál se na černou oblohu, pak se na ni podíval těmi smaragdy a na tváři vykouzlil ten nejnádhernější úsměv. Pak se k ní začal velmi pomalu naklánět, byli si tak blízko, že stačilo velmi málo k doteku jejich obličejů. ,,Protože jsi krásná." Zašeptal jí do ucha.
A ještě dlouho tam vedle sebe seděli, v poslední teplé noci, pozorovali těch pár hvězd, které byly vidět a to bylo všechno.
Později té noci si lehli na trávu a mlčeli, ticho za ně mluvilo dokonale. Jejich ruce se letmo dotýkaly. Byly to ty první okamžiky, takové ty, kdy člověk nedbá na své pocity, kdy si jich prostě nevšimne, že tam vůbec jsou. Z obou stran bylo vidět jisté zalíbení, milovali se a ještě to nezjistili, byla to ta nevinná láska, která se do jejich vztahu pomalu začala přikrádat a byla všude. V jejich pohledech, smíchu, dotecích, slovech.. Nejlepší na ní bylo, že si ji ani jeden neuvědomoval.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ahojdáá!!😂😂 to zní jak nějakej youtuberskej pozdrav, lol 😂😂
Omlouvám se, že včera nebyla kptl, ale neměla jsem náladu 😞 fakt sorry, ALE! Pokud mi dnes napíše viovilka ohledně další kapitoly, může být i dneska (nic neslibuju) 😂😊♥
Nebyl ten konec trochu moc sladkej? Filosofickej? Divnej? 😂😂🤔♥
