Podzimní mlha

🍁5

Adriena bolela hlava, nevěděl jak dlouhou spal, ale když se probudil, slunce už zapadalo. Vážně prospal celý den? Rychle vstal až se mu zatočila hlava a zhoupl žaludek. Musel se chytit piana, jinak by určitě spadl.
Rozhlížel se kolem sebe, ale Marinette nebyla nikde k nalezení, něco zlého uvnitř mu napovídalo, že něco není v pořádku. Rychlým krokem se tedy vydal prozkoumávat dům.

Asi po deseti minutách se vrátil do pokoje a myslel si, že se půjde kvůli své debilitě střelit, Marinette tiše oddechovala na jeho posteli zabalená až po uši v dece.
Vypadala uvolněně, moc hezky, napadlo Adriena. Chvíli ji sledoval a rozhodl se dát si rychlou sprchu.

Když se vrátil ještě trochu malátný z teplé sprchy, seděla už Marinette na posteli a sledovala západ slunce.
,,Vyspala ses dobře?" Zeptal se jí s úsměvem na rtech. Koukla se jeho směrem, oči jí zářily jako hladina oceánu.
,,Ani jsem nevěděla jak moc ten spánek potřebuju." Protáhla se a opět se zadívala na západ slunce.
,,Nepůjdeme ven? Ještě není taková tma ani zima, abychom nemohli. Půjčím ti nějaké dámské oblečení z otcovy kolekce, pokud budeš chtít." Nabídl nesměle. Jakmile to dořekl, vyskočila Marinette rychlostí blesku do vzduchu a objala ho. Nepřestávala ho udivovat, usmál se a pohladil ji jemně po vlasech.
,,A kam půjdeme??"
Pokrčil rameny, ten nápad byl čistě spontánní, zatím nevymyslel kam by chtěl jít.
,,Mohli bychom se projít do parku, možná někam na čaj a tak, nikdy jsem neměl tolik volného času jako mám teď, je to trochu nezvyk. Škola se mi posouvá až na leden."
Usmála se a Adrien by přísahal, že se na pár okamžiků v jejích očích ztratil.

Vraceli se domů, oběma jim bylo úžasné teplo. Marinette se téměř ztrácela v o číslo větším hnědém kabátě a růžové šále. Usmívali se a Adrien fascinovaně sledoval Marinette, která neustále běhala po trávníku, skákala do hromad listí, vyhazovala ho do vzduchu a smála se jako malé dítě, byla úžasná, alespoň v jeho očích. Nikdy nikoho podobného nepotkal, nikoho tak skvělého s kým by mu bylo tak skvěle.
Teprve až vycházeli z parku, přiběhla k němu Marinette celá zadýchaná s růžovými tvářemi.
,,Dnešek je naprosto úžasnej!!" Vyhodila listy do vzduchu, kolem nich pršela záplava zlaté a hnědé barvy.
,,Máš ráda podzim?"
Marinette pokrčila rameny.
,,Já ani nevím, miluju léto a vždycky i je líto, že už začíná být brzo tma, že už není takové teplo. Chybí mi slunce. Listy umírají, a i když je to nádhera, všechny ty barvy, pořád to je smrt. Když takhle přemýšlím je mi smutno. Taky mlhy dávají podzimu takovou zlověstnou a tajemnou náladu. Co ty? Máš rád podzim?"
Zahleděl se do dálky, v začínajícím šeru tam svítila Eiffelovka jako maják.
,,Jo, miluju ty barvy, ale mám rád všechna roční období. Nedá se rict, který mám nejradši."

A šli mlčky, ani jednomu to ticho nevadilo, věděli, že slova nejsou potřeba. Pro Marinette to byl úplně nový pocit, měla někoho blízkého, opravdového kamaráda, se kterým se cítila v bezpečí. Adrien to cítil podobně, srdce mu bušilo trochu rychleji než obyčejně, nebylo pochyb, že za to může Marinette. Nevědomky se usmíval a oběma jim bylo dobře.

Už se pomalu vraceli k Adrienově vile, setmělo se a nebýt pouličních lamp, Paříž není tak romantické město. Šel z ní strach, v noci se ven dostávaly prapodivné skupiny lidí a Adrien si toho byl vědom.
Trochu pozdě si uvědomil, že jdou po mostě, který se oběma stal osudným. Cítil jak se Marinette vedle něj napjala a chtěl ji nějak utišit. Vzla ji kolem ramen, očividně se jí ulevilo.
,,Omlouvám se."
,,To není potřeba, zvládám to, jen mě to trochu rozrušilo."
,,Pojď rychle odsud, nemám z toho dobrý pocit, sice jsem tě tu našel takže by to mělo pro mě být strašné místo, ale jen pomyšlení na to, co se mohlo stát.. raději nemyslet." Ještě víc ji objal kolem ramen, přišlo mu to správné, dokonalé gentlemanské gesto.