Podzimní mlha

🍁4

Adrien se tak nažere Marinettiných croissantů, že mu z nich bude blbě.
- angeliikaunicorn

Byl zmatený asi jako ta babička, které pomáhal přes přechod tak dva roky zpátky.
Jen na ni tiše zíral a do pusy si mezitím cpal už třetí croissant.
,,Jsou vážně dobrý, Marinette. Někdy mě to musíš naučit."
Mile se usmála.
,,Jasně, učit někoho dělat croissanty je sranda, protože před tím než do rukou chytneš ten správný cit vypadají jako divný šneci a brambory dohromady."
Adrien se snažil naoko působit strašně, klidně a vyrovnaně, ale uvnitř něj byl ohňostroj pocitů. Přeci jen bylo kolem sedmé ráno a on naprosto netušil kdo před ním sedí.
,,Měli bychom se lépe poznat, co říkáš?" navrhl a do pusy si nacpal celý další croissant.
Ta věta dokonale prolomila ticho a způsobila, že Marinette v rychlosti uhnula pohledem.
,,Tak můžeš začít." Řekla s úsměvem a nadšeně poskočila na židli.
,,Tady ne, uvaříme čaj a můžeme do knihovny nebo obýváku, pak ti klidně udělám i soukromou prohlídku domu."
,,Páni!! Stoprocentní souhlas!! Věřil bys, že v tak velkým domě jsem ještě nikdy nebyla? Vsadila bych se, že tady máte i tajnou komnatu, mučírnu a únikovej východ podzemním tunelem." Pronikavě se zasmála, podle Adriena měla moc příjemný smích. Adrienovy koutky se taky nadzvedly.
,,Nic nám nebrání, můj otec přijede pozdě večer, navíc se moc nevídáme ani když tu je. Jediní lidi, který tu můžeš potkat jsou otcova sekretářka, bodyguard, uklízečka, zahradník a občas sem zaskočí otcův osobní kuchař, ten je tady, ale jen šestkrát do týdne."
Blonďák trochu posmutněl při mluvení o otci, Marinette to neuniklo a úsměv jí také trochu zbledl.
,,Jdeme?" Řekl Adrien, přeskládal čajové pečivo a croissanty na talíř a vyšel z kuchyně. Marinette jej poslušně následovala nahoru po schodech do jeho pokoje.

Usadili se na pohovce, každý na druhý konec, takže mezi nimi byla obrovská mezera. Adrien si to uvědomoval a nějakým způsobem mu to vadilo.
,,Tak řekneš mi něco o sobě?" Podepřela si rukama hlavu a chystala se pečlivě naslouchat. Adrien se usmál, kousnul si do půl snědeného croissantu až mu na bradě zůstaly nějaké drobky.
,,Celým jménem jsem Adrien Agreste, nemám rád to jméno, tedy, Adrien je celkem pěkné jméno, ale tady jde o příjmení. Pokaždé když řeknu, že jsem Agreste, lidi se ke mně začnou chovat jinak, protože můj otec je světoznámý módní návrhář, všichni ho znají a tím pádem i jeho syna, který mu kdysi dávno dělal modela. Řekl jsem mu, že s tím ve čtrnácti končím a dodržel jsem to, ale pořád mě lidi poznávají, štve mě to. Nechci, aby si mě lidi spojovali s tak chladným člověkem. Jinak, teď mi je sedmnáct, studuju uměleckou akademii sportu, hudby a tance. Jen se prosím neptej proč." Zasmál se a jí se v očích odráželo užaslé světlo.
,,No, abych pokračoval, hraju jedenáct let na piano, pět let na kytaru, závodně jsem kdysi hrál basketball, voleyball a fotbal, ale nechal jsem toho, teď se věnuju atletice, hlavně sprinty a skok do výšky. Docela často cestuju, ať už s otcem nebo bez něj, párkrát jsme už byl i s přítelkyněmi, ale to byly spíš jen takové menší výlety." Díval se do stropu a tak nějak automaticky si bral další croissant.
,,Měl jsi hodně holek? Podle toho co jsi mi tady teď řekl, hádám, že ti žádná neodolala."
Na jeho tváři se objevil takový milý úsměv až se jí rozbušilo srdce.
,,Ani ne, vlastně jen dvě, jednu z nich určitě znáš, Chloe Burgeois, dcera starosty a náměstka Paříže. Vztah na dva roky, ale musím uznat, že dokázala být dobře otravná."
,,Znám ji, ale nikdy jsem se s ní moc nebavila, patří do úplně jiné společnosti než já."
,,Kdepak, tak to vidíš ty, já mezi lidmi nevidím rozdíly."
To Marinette překvapilo, ona často posuzovala lidi a v hlavně si třídila, se kterými se může bavit, kteří jsou výše postavení nez ona. Bála se, že bude v jiné společnosti vypadat jako nějaká chudinka, kterou ona být nechtěla, raději se vždycky držela při zemi.

,,Je mi nějak špatně." Řekl Adrien a otřel si z hlavy pot, byl bledý.
,,Ani se ti nedivím, snědl jsi alespoň deset croissantů, to není dobrý."
,,Ale on byly dobrý, vlastně dokonalý, jen jsem to trochu přecenil."
,,Prosím jen si to tady nepozvracej, nevím co bych dělala."
Adrien ležel na gauči a Marinette u něj dřepěla.
,,Neboj, pokusím se si tu koženou sedačku nepozvracet, ale neslibuju to."
Marinette radši donesla po několika minutách hledání kýbl pro všechny případy.

,,Taky mi řekni něco o sobě, nic o tobě nevím."
Sklopila oči k zemi.
,,Nejsem ničím zajímavá, Adriene, jsem obyčejná holka co vyrostla na předměstí Paříže, ale před pár lety jsem se přestěhovala do centra a jsem z toho zmatená, někdy úplně cítím jak mi to roste přes hlavu. Nemám ráda davy lidí.
Jinak, můžeš mi říkat Mari, mám to radši."
Položila si hlavu na koženou sedačku a sledovala Adrienovy oči, nemohla se odtrhnout.

,,Myslím si, že budu-" Chudák Adrien to ani nestihl doříct a začal zvracet do už připraveného kbelíku. Marinette se pohotově zvedla a snažila se najít vhodný ručník, deku a rychle běžela uvařit čaj pro zklidnění žaludku.
Nebylo ještě ani osm.
Adrien se smál, byla zmatená.
,,Je mi zle, ale ty tvoje croissanty jsou tak dokonalý, je mi úplně líto je vyzvracet."
,,Jsi pako, nemyslíš?"
,,Možná, pomůžu ti to uklidit a půjdu ještě spát. Měla bys jít taky, tři hodiny spánku nejsou nic moc."

Jsem strašná a omlouvám se 😂 jsem nějak neměla čas, přísahám!!
Mám pocit, že snad tak v každý druhý knize, kterou píšu, se Adrien poblije 😅 možná mám nějaký komplexy.

No, přeju vám strašný pondělí, pokusím se tu kapitolu vydat dřív ať to zas nedopadne jak o Vánocích s Druhá tvář černého kocoura kdy jsem kapitoly vydávala tak 23:59 😂😂😂 a děkuju za 10K ♥♥ kdo nečetl, máte tu reklamu😏

Jinak, další na řadě je DarkBeautyCiara 😊 fakt jsem zvědavá a bojim se 😅🤘🍁