Podzimní mlha

🍁14

Když spatřila záplavu blond vlasů, rozbrečela se radostí, ležela na posteli a sledovala jak se nad ní naklání.
Pak procitla a radost vzala za své, skláněl se nad ní Luka a hledal jí ve tváři jakékoliv známky vědomí.
,,Luko?"
,,Marinette!" Sedl si k ní na postel a ona ho objala, nezastavovala přívaly slz.
,,Co tady ještě děláš? Vždyť mohou být tak tři ráno!?"
Nervózně si promnul zátylek.
,,Chtěl jsem se přesvědčit jestli budeš v pořádku, jsem si vědom, že je to ujetý a hraničí to se stalkerstvím, ale včera u té večeře jsi mi otevřela oči. To co dělají tví rodiče hraničí s nějakou posedlostí."
Nemohla ty slzy zastavit, prostě se jí po tvářích kutálely. Utřela si je do rukávu.
,,Víš Luko, nejhorší na tom je, že mě tyhle hádky vyčerpávají, vytvářejí ve mně podtlak a stres, obrovskou míru stresu. Kvůli svým rodičům jsem se začala bát léků, tam u Adriena jsem nebyla schopná spolknout ani prášek na bolest břicha, já se léků děsím. Ale není to to nejhorší, těmihle hádkami ve mě podněcují deprese, právě kvůli jedné takové jsem před těmi několika týdny utekla."
Znovu si ji přitáhl do objetí.
,,Omlouvám se, za všechno čím si musíš projít." Zašeptal jí do vlasů a mírně se s ní pohupoval.

,,Byl jsi to ty, že? To ty jsi všechno zorganizoval, abych tak rychle odjela od Adriena. Nepřijde ti to sobecké?"
Udiveně se na ni podíval.
,,Byl jsem to já, ale žádný sobecký důvod v tom nebyl, přísahám, Mari. Možná na tebe neměl Adrien Agreste nejlepší vliv, možná ses u něj cítila bezpečně a lépe než tady, ale i přesto jsi tam zůstat nemohla. Máš tu domov a rodinu. Ty víš, že pro tebe chci pokaždé jen to nejlepší." Pohladil ji po tváři, ale ona ucukla. Chtělo se jí probrečet celou noc, nespát a jen ležet a litovat se.
,,Vždycky jsem ti věřila, jsi můj nejlepší přítel."
,,Chybí ti teď Adrien?"
Pokrčila lhostejně rameny.
,,Já nevím, Luko, na tebe jsem zvyklá, tebe beru jako rodinu víc než vlastní matku, ale u Adriena nevím. Záleží mi na něm, ale víš jak to v depresích mám, i lidi, které miluju nedokážu vystát. Možná by bylo lepší kdybych ho teď pár dní neviděla, myslím si, že na to není připravený, vidět mě takhle."
Luka si dlouze povzdechl a chytil Marinette jemně za ruku.
,,Mari, chápu to co říkáš, ale s něčím musím nesouhlasit, den předtím než jsi odjela, viděl jsem jak tě Adrien políbil, zabloudil jsem v té zatracené vile a omylem vešel do jeho pokoje v nesprávný okamžik. Tim, že tě políbil jen dokazuje jak nevyrovnaný je, ale myslím si, že to myslel vážně. Dle mě je připravený tě vidět jakkoliv, v dobrém i zlém." Mrknul na ni.
,,Ty jsi to viděl?" Marinette zrudla a v očích se jí opět objevily slzy.
,,Nebreč, prosím. Abys věděla, teď tu nejsem na přání tvých rodičů, jsem tu tajně. Dostal jsem sem pomocí požárního žebříku, pak přes střechy a pak jsem skočil na tvůj balkon, ale to není všechno. Pokud se na to cítíš, venku čeká někdo, komu na tobě záleží víc než na sobě."
Poplácal ji po rameni a čekal na její reakci.
Oči se jí rozzářily jako diamanty, dokonce se jí povedl maličký úsměv na tváři. Pak ho nesměle políbila na tvář.

Vrávoravým krokem vyšla na balkon, byla zima, foukal silný vítr a ona měla na sobě jen noční košili, ani si nepamatovala, že by si jí oblékala.
A stál tam, vlasy mu povlávaly ve větru, držel se zábradlí a sledoval noční Paříž.
,,Adriene?" Hlas se jí zadrhl v krku, znělo to tak slabě, vítr jí slova odtrhnul od úst, ale blonďák se otočil.
Oči se jí opět zalily slzami když spatřila jeho láskyolný pohled.
Přišel hned za ní a objal ji, ona nebyla schopná ničeho, pouze vdechovala jeho osobitou vůni.
,,Marinette, jsi v pořádku?"
Podíval se na ni, nemusela vypadat nádherně. Rozcuchané vlasy, zarudlé oči od pláče a kruhy pod očima.
Neměla ani sílu odpovědět.
Na nic se dál neptal, pouze rychle sundal kabát a zapnul jí ho až ke krku.
,,Ani nevíš jak rád tě vidím, Mari, chyběla jsi mi. Víš, když jsem se dozvěděl to o, ehm, tvé nemoci, nemohl jsem spát. Leží mi to v hlavě jako balvan."
Sklopila hlavu, vzala si jeho ruku do dlaní a začala si hrát s jeho prsty.

,,Omlouvám se, je to moje chyba, měla jsem ti to říct."
Jen ji pohladil po tváři.
,,Ne, neomlouvej se, Mari, za nic nemůžeš. Je mi jedno co za nemoc to je, pořád se na tebe budu koukat stejně."
Rozbrečela se ještě víc a natiskla se k Adrienovi jak nejvíc to šlo.
,,Oh, copak se děje, Mari?" Hladil ji po zádech a snažil se ji uklidnit.
,,Pssst, jsem tu s tebou. Nemusíš mít z ničeho strach, jen se vyplač."
A tak tam jen stáli, Adrien byl rád, že ji opět vidí a Marinette si nebyla vůbec jistá jestli brečí radostí nebo ne.
Mohlo uplynout deset minut, jak tam tak stáli.

,,Myslím si, že bys měl znát pravdu, Adriene, za to všechno co jsi pro mě udělal si ani nic jiného nezasloužíš."
Odstoupila od něj a s vážným výrazem se mu koukala do očí. Vzduch se proměnil ve statickou elektřinu.
Mlčel, vycítil, že není vhodná doba na to, něco říkat.
,,Ještě než to řeknu, chci, abys věděl, že moje houpačka je teď v tom nejnižším bodě."
Slabě přikývl, ale nechal ji dál mluvit. Dělalo mu radost, že se mu v takovém stavu chce otevřít, ale na druhou stranu mu přidělávala hromadu starostí a otázek.
,,Mám bipolární poruchu, Adriene."

Tak, that is true, that is the big secret 😊♥
Tajemství je odhaleno, čekal to někdo? Víte všichni o co se jedná?

Jen chci poznamenat, že jsem sice přečetla pár článků, wikipedii a zhlédla nějaká videa, ale je možné, že jsem to třeba dobře nepopsala. Omlouvám se kdyby tam byly nějaké velké nesrovnalosti 😊♥

Tak, změnil někdo alespoň trošku názor na Luku (alespoň v tomhle příběhu) ??🤔

Mimichodem, nějak se nám podařilo přesáhnout 600+ komentářů 😂😂♥ jste blázni, ale pokračujte, pokračujte.

O další kapitolu poprosím Doloresdragon ♥😏 (snad to nebude jak s oc..) na nic nenarážím 😂