Podzimní mlha

🍁3

Nemohl spát déle než pět hodin, cítil to na sobě, tu děsivou únavu. Promnul si oči a zjistil, že Marinette už vedle něj neleží,byla pryč. Srdce mu udělalo kotrmelec, co když si zase něco udělá? Adrien se s mrštností kočky vyhoupl na nohy a začal zmateně pobíhat po domě ve snaze najít Marinette. Nemohla jen tak zmizet, dveře od domu byly zamčené, okna se dala otevřít jen přes hlavní ovládací panel nebo ovladačem.

Když už byl téměř s rozumem v koncích, uslyšel zpěv z kuchyně, vážně zpěv? Nešlo mu to do hlavy, opatrně nakouknul do kuchyně a opravdu tam stála Marinette. Zrovna otevírala troubu a vytahovala tác plný čerstvých croissantů a to mohlo být tak pět ráno.
,,Marinette?" Leknutím nadskočila a upřela na něj modrý pohled. Usmála se od ucha k uchu, Adrien v tom plaval.
,,Dobré ráno, Adriene, řekla jsem si, že vstanu dřív a upeču ti k snídani croissanty."
,,J-jak dlouho už jsi vzhůru?" Podívala se na hodiny a pokrčila rameny.
,,Tak dvě hodiny, nemohla jsem spát, a tak jsem se rozhodla ti upéct croissanty. Včera jsem neměla nejlepší chvilku." Usmála se, jako by se nikdy žádný skok z mostu nekonal.
Rozhodl se ji zastavit, něco tu prostě bylo špatně. V hlavě mu šrotovalo, ale nemohl  na to přijít.
Prostě k ní přišel, podíval se jí hluboko do očí, chytil ji za obě ramena a donutil ji si sednout na židli.
,,Na chvíli si oddechni, je pět hodin ráno, včera jsi chtěla skočit z mostu, spala jsi tři hodiny a děláš, že se nic nestalo a ještě jsi upekla croissanty. Co se to tu sakra děje? Vždyť jsi mi včera ještě ani nevěřila." To poslední jsem zašeptal, ale stejně to slyšela.
Upřela na něj sebevědomý pohled, skoro se mu vysmívala.
,,Nedělám to schválně, Adriene, ale už taková jsem. Člověk si nemůže vybrat."
Zamračil  se, ale ona se mu začala smát.
,,Časem to pochopíš, opravdu moc si vážím toho co jsi pro mě udělal." Zvedla se z židle tak rychle, že ji převrhla. Podívala se mu do očí a objala ho.
,,Děkuju za záchranu, můžu ti teď říkat, můj princi?"
Každou minutou z ní byl Adrien víc a víc vedle. Tohle oslovení ho dostalo úplně. Vždyť včera se bála s ním sedět na jednom gauči a teď si tu poskakuje a chce mu říkat ,princi,.
,,Promiň mi to, ale úplně tě nechápu."
Začala pípat trouba a ona vytáhla další plech, tentokrát plný čajového pečiva.
,,Abychom dnes večer nemuseli pít jen čaj, ale měli i sušenky." Mrkla na něj a nepřestávala se usmívat. Adrien byl v koncích.
,,Tohle mi budeš muset ještě vysvětlit."
Přikývla a začala skládat nádobí do myčky, neřekla už ani půl slova.
Když už bylo šest, Adrien si myslel, že usne.
,,Měl by sis jít ještě lehnout a neboj se, objevila jsem tu knihovnu, budu tam."
,,Hlavně si nic nedělej, nepřežil bych to." Mluvil upřímně, přišlo mu, že by tu holku měl chránit a musel uznat, že mu to včera šlo lépe než dnes.
,,Proč se dnes chováš úplně jinak než včera?" Zeptal se na rovinu, ale ona mu  nedala přímou odpověď, jen se usmála. Vrátila na místo poslední talíř a zatočila se.
,,Protože můj život je jedna velká houpačka, Adriene."

Začíná se to zamotávat 😂
A teď tedy končím se svými kapitolami a předávám to vám 😅😅
Takže nezapomeňte mi napsat do SOUKROMÉ ZPRÁVY, děkuju 😏

Takže a  s další kapitolou mi poradí 😂🍁
angeliikaunicorn 😊

Snad se líbilo, děkuju za 150+ reads a 200+ komentářů (? Nechápu) 🍁😂♥