Podzimní mlha

🍁7

Celý dům voněl po skořici a jablkách, Adrienovi to připomínalo Vánoce. Seděl na bílé židli v kuchyni a pozoroval Marinette jak hbitě poskakuje po kuchyni a všechno dělá s takovou radostí.
Uběhly tři dny od toho jak ho vyděsila k smrti, jak ji našel opět na mostě. Nyní už zase byla jako vyměněná, zpívala si a neustále se usmívala. Adriena to tak strašně mátlo.
,,Půjdu ten koláč zanést tvému tátovi, přišel mi celkem milý, jen na tebe má strašně málo času. Zkusím ho přemluvit na dnešní večeři, klidně bych i uvařila." Zatočila se a opřela se o stůl.
,,Neznáš mého otce, Mari. Posledně se choval opravdu divně, nikdy k nikomu nebyl takhle milý. Jen při vzpomínce na ten jeho nepřirozený úsměv mi naskakuje husí kůže."
Pohladila ho po paži a usmála se.
,,Možná si začíná něco uvědomovat."
Přikývl, sice tomu nevěřil, ale nechtěl se tu s Marinette nějak dohadovat.

Začala pípat trouba a Marinette z ní rychle vytáhla nádherně vonící koláč.
Adrien nasál tu vůni a úplně cítil jak se vevnitř rozpouští.
,,Ahh, už teď vím, že bude dokonalej, asi jak ty." Mrkl na ni a Mari se jen zasmála.
,,Až trochu vychladne, dám ti kousek, pak půjdu dát i tvému tátovi a řeknu mu ať přijde na večeři."
,,Hmm, pokud myslíš, že to je dobrý nápad."
,,Adriene, jste rodina! Neměl bys být takový k vlastní rodině."
,,A co tvoje rodina, Mari? Hmm?"
Zmlkla, v očích se jí mihl strach. Úsměv se jí ztratil, oči upírala do prázdnoty. Skoro jako by se zastavila.
,,To je jiné." Řekla tak ledově až Adrienovi přejel mráz po zádech.
,,Mari, já nechtěl, promiň, vyjelo to ze mě tak nečekaně." Natáhl po ní ruku, ale ucukla.
Mlčela, nastalo dlouhé ticho a Adrienovi bylo zle, příšerně. Hlava ho začala pálit, skoro jako by snědl hodně wasabi nebo tak něčeho.
,,Půjdu zanést ten koláč tvému otci." Oznámila mu bez jakékoliv emoce a s kousek na talíři vyšla ze dveří.

Cestou mohla přemýšlet, slíbila si, že Adrienovi odpustí. Už tolikrát předtím dělala, že to hodila za hlavu. Podívala se na svoji ruku, na které se jí leskl stříbrný prstýnek, řekla si, že už ho nikdy nesundá. By jí velký, měla ho na prostředníčku, ale to nevadilo, vždycky chtěla mít něco, co by pro ni mělo obrovský význam.

Zaťukala na dveře a čekala, po chvilce se ozvalo tiché dále a ona s bušícím srdcem vešla do obrovské prosklené pracovny.
,,Dobrý den, pane Gabrieli."
Vzhlédl od papírů a přes obroučky brýlí se na ni usmál.
,,Tobě také, Marinette, potřebuješ něco? Udělal něco Adrien?"
Usmála se.
,,Kdepak, všechno je v pořádku, jen jsem vám donesla koláč, který jsem upekla a napadlo mě, že byste dnes mohl s námi povečeřet. Já i Adrien bychom byli vděční, navíc mám pocit, že to vašemu synovi dlužíte."
Trochu se zamračil a Marinette si začala myslet, že si nejspíš dovolila příliš.
,,Dlužím?" Nadzvedl jedno obočí, Marinette se začala klepat kolena. Bylo děsivé jak charismaticky Gabriel Agreste působil.
,,Ano, skoro celý život ho ignorujete, navíc, je mu sedmnáct, za pár let nebo měsíců tu už nebude a vy nebudete mít vůbec nikoho, nikdo za vámi nebude jezdit až budete starý. Víte, on z vás má smíšené pocity a to by ve vztahu otec- syn být nemělo, měl byste být jeho oporou, vzorem, někým ke komu může přijít o radu. Chápu, že máte hodně práce a jste dospělý, ale jednou je to váš syn a navždycky bude, už jste mu vzal dětství, nechcete mu přeci vzít i budnoucnost, že ne?"
Srdce jí bušilo, zřejmě si dovolila dost, ale musela mu to říct, potřebovala mu sdělit svoje pocity.
Gabriel na ni koukal s otevřenou pusou a chvíli bylo ticho, ani jeden nevěděl co říct.
,,Já- nevím co říct, umíš opravdu skvěle mluvit mladá dámo, kolik ti vůbec je? Šestnáct?"
Marinette zrůžověla líčka a sklopila oči k zemi.
,,Patnáct."
Vykulil oči ještě víc, ale pak opět nasadil svůj nudný nezúčastněný obličej, jen na rtech mu zůstal malý úsměv.
,,Jsi dobrý řečník, Marinette, musím říct, že máš ve spoustě věcí přehled a dokážeš hodně cítit."
Dál klopila oči k podlaze.
,,Asi už půjdu, přijdete?"
Chvíli mlčel, Marinette mu zatím přinesla koláč a chystala se k odchodu. Nakonec Gabriel téměř neznatelně přikývl a Marinette s úsměvem na tváři zabouchla dveře.

Adrien seděl dole skleslý na židli, hned jak přišla do kuchyně, vyskočil a hnal se k ní.
,,Mari! Já-"
,,Psst, musíme rychle nachystat stůl, talíře, příbory, židle, jídlo!!"
Začala máchat rukama všude kolem, rychle zkontrolovala cosi v troubě a hned se hnala chystat příbory.
Adrien byl zmatený jak dítě uprostřed pouti. Nevěděl co se tam nahoře stalo a štvalo ho to.
Takový organizovaný chaos ještě nikdy neviděl, Marinette naprosto bez systému běhala po jídelně, ale jak se ukázalo, jakási pravidelnost v tom byla.
Za pár minut bylo všechno nachystáno, jen večeře byla v troubě, Marinette to odhadla na deset minut.
Seděli spolu v kuchyni a mlčeli.
Adriena hryzalo svědomí, a tak se odhodlal k omluvě, kterou vymýšlel celou dobu co byla Mari pryč, ale stejně na nic nepřišel.

,,Chci se omluvit."
,,Za co?" Marinette ho nechápavě sledovala, vážně? Už zase dělala, že se nic nestalo.
,,Vím, že jsem neměl mluvit o tvé rodině, viděl jsem jak tě to vzalo a mrzí mě, že jsem to řekl."

Nereagovala, vstala a opět šla zkontrolovat stav večeře v troubě.
Adrien se postavil taky a chytil Marinette jemně za útlá zápěstí.
,,Mari prosím, nechci, aby to mezi námi bylo jakkoliv nahnuté, chci, abys mi věřila."
Usmála se a zadívala se mu do očí. Ten pohled ho přiváděl k šílenství, na pár vteřin zapomněl dýchat.
,,Už jsem to hodila za hlavu, Adriene, chápu to, chtěl jsi to ze sebe dostat a nemáš právo házet vinu na sebe, je to moje chyba, bohužel ještě není ta správná doba, abych ti všechno řekla."
Přikývl a dopadl do jejího objetí. Byla maličká, musela hodně zaklonit hlavu, aby se na něj mohla kouknout.
Adriena polilo horko, začal se k Marinette přibližovat, ta stále omámená neucukla, jen přivřela oči. Oba věděli co se bude dít.

Proto když se ozval cizí hlas, oba nadskočili a odstoupili od sebe.
,,Tady jste, v jídelně nikdo nebyl, tak jdem se rozhodl, že vám tady trochu pomůžu."
Gabriel se usmál, Adrien byl zděšený. Jeho otec na sobě neměl tradiční smetanový oblek, ale obyčejné bílé tričko a džíny. Co se to tu dělo?!

Večeře proběhla výborně, Adrien se takhle ještě nikdy nezasmál, tedy alespoň ne s otcem. Marinette uvařila zapékané brambory se smetanou a zeleninou. První věc, na které se shodli byla, že Marinette umí skvěle vařit, pak to šlo všechno hladce.
Adrien měl tu možnost poznat svého otec i z jiné stránky.
Když dojedli poslední sousto, byl už Adrien naprosto uvolněný a skvěle naladěný.
,,Páni, ani bych neřekl, že to bude taková zábava. Moc jsem si to užil, doufám, že takových chvílí bude víc, Adriene. Tak jsem přemýšlel a napadlo mě, že bych tebe i Mari mihl vzít s sebou na módní veletrh a večírek v dobré společnosti, je to zítra, co říkáte?"
Podíval jsem se na Marinette, která naznačila, že jí to je úplně jedno.
,,Budu rád, tati." To poslední jsem řekl tak divně, ale můj otec se usmál. Bylo zvláštní jak rychle jsem na něj změnil názor a líbilo se mi to.

🍁Omlouvám se, že zase tak pozdě, ale dřív to nejde.
Všichni poděkujte Miladyrossa se kterou jsme  překonaly všechny komunikační problémy ♥😏 hoďte follow té milé holčině 👌👑
Dál, máme 500+ reads♥ lásky jste.
A další zpráva, jelikož se mi všechno do jedné kptl nevešlo, napíšu ještě zítra druhou, tak se nebojte, že jsem nikoho neoznačila😘😘
Dvakrát víc se omlouvam za překlepy, nestihla jsem ani zkontrolovat jak rychle jsem psala a spěchala s vydáním ♥😏
Pěkný zbytek víkendu 😅😅 (1,5 hodiny)