Podzimní mlha

🍁27

,,Je mi to tak líto, děvče. Chci, abys byla šťastná, ale když to Adrien necítí stejně nemůžeš ho nutit a citově vydírat. Chudák, musí být úplně vystresovaný, že ti ublížil, kvůli tobě má určitě výčitky svědomí. Musím uznat, že jsem ho začala mít ráda, Adrien pro tebe opravdu chtěl jen to nejlepší, ale lásce neporučíš."
Její máma ji držela kolem ramen a Marinette brečela, nechtěla být tak slabá, ale bolelo ji srdce.
,,Dneska mi volali doktoři ze státní nemocnice, poslali poštou nové léky a nyní jsi opět oficiálně v domácím léčení, není to skvělé!?"
Marinette se začala třást jako ratlík, to bylo zle, byla to nějaká noční můra.
,,Ne, vždyť ten doktor v té chatě říkal, že-"
,,V jaké chatě broučku?" Zamrkala na ni máma a ona nevěděla co má dělat. Byla zmatená, zesláblá a cítila se podvedená.
,,N- no přece tam, kam mě vzal Luka."
Její máma vypadala opravdu nechápavě.
,,Luka? Ale Mari, ten je přeci už deset let mrtvý." Měla co dělat, aby to s ní neseklo okamžitě.
,,Co se to tady u všech všudy děje?!" Začala ječet, v hlavě toho najednou měla víc než dost a jekot byl jediným východem. Křičela dokud ji nezačaly brnět hlasivky. Její máma ji pohladila po vlasech, ale ona se odtáhla.
,,Uklidni se, miláčku, dám ti ten nový lék, ano? Jmenuje se Zutrium, to je pěkné jméno, viď?"
Vrtěla hlavou, křičela a vedla s matkou boj, který nemohla vyhrát. Snažila se od sebe dostat tu injekci s další drogou.
,,Nejsem vaše loutka, nechte mě žít!!"
Výraz její matky se změnil, její oči se staly rudými jako plameny. Když promluvila, nebyl to hlas její matky, ale něčeho temného, nelidského.
,,Ne, jsi naše dcera, žiješ podle našich pravidel a pokud budeme muset, zlomíme tě až do morku kostí, budeš schránkou. Jsme tví rodiče-"
Otevřela oči, byla udýchaná a spocená. Ležela na posteli a vyděšeně koukala do stropu.
Byl to jen sen. Opakovala si neustále v hlavě, ale moc to nepomáhalo, její srdce se nedalo jen tak zklidnit. Tak strašlivou noční můru ještě neměla. Posadila se, celá se třásla, nedokázala souvisle uvažovat. Po tvářích se jí začaly koulet slzy.

Ještě napůl v šoku a omámená otevřela dveře a narazila do něčeho, spíše někoho. Vzhlédla a spatřila starostlivý pohled zelený jako jarní louka.
,,Mari?" Na nic víc se nezmohl, měl strach, její řev ho probudil a ještě pořád mu běhal mráz po zádech.
Nedopovídala, jenom se třásla. Šel s ní tedy do jejího pokoje a čekal, že něco udělá nebo řekne.
Nedokázal si přiznat jak moc ho vylekala, jaký měl o ni strach.
Potichu zavřel dveře do pokoje a opět byl čelem k Mari.
,,Copak, krásko?"
Žádná slova.

Pak ho k jeho překvapení objala, byl zmatený, ale obejmul ji nazpátek. Cítil její zběsilý tep. Pomalu s ní přešel k posteli, jakmile usedli, zabořila mu hlavu do ramene a brečela. Nedokázala přestat, i když se ji snažil utěšit. Konejšivě ji hladil po vlasech, šeptal jí, že se nemusí bát, že je s ní, ale přišlo mu, že ho nevnímá.

Asi po půl hodině mu všechno řekla, jak se vyděsila v tom snu, který byl úplně reálný. Při vyprávění měla opět slzy v očích.
,,Bylo to to nejhorší co se mi kdy stalo!" To objetí potřebovala.
,,Psst, jen klid, byl to jen sen a už je pryč. Budu tady s tebou dokud ti nebude líp, jo?"
Snažil se usmát.
,,A-adriene?"
,,Krásko?" Ani mu neřekla, že si nepřeje být tak oslovovaná.
Ta přezdívka k ní seděla, v tlumeném světle dohasínajících uhlíků vypadaly její oceánové oči jako hvězdná obloha. Adrienovi přišla nádherná.
,,Zůstaneš tu prosím se mnou?" Naléhavě ho chytila za ruku.
Mlčel.
,,Po tom snu, bojím se být sama, s tebou se cítím v bezpečí." Zahřálo ho to u srdce.
Pořád mlčel, měl v hlavě nepořádek a nedokázal se toho zbavit.
,,Já už to chápu, Adriene, už na tebe nejsme naštvaná, nemám proč být. Nemůžeš si prostě vybrat koho budeš milovat, to že tvoje srdce netouží po tom mém není tvá chyba."
Na chvíli zapomněl dýchat, ale jen na chviličku.