Podzimní mlha

🍁12

Po dlouhé době mohla Marinette konečně říct, že se dobře vyspala. Cítila se uvolněně, odpočatě, čerstvě.
Když však spatřila hodiny, zhrozila se, takhle pozdě ještě nikdy nevstala.
,,Adriene!! Vstávej!! Je půl dvanácté!" Dotyčný se jen líně přetočil na své posteli.
,,Adriene!! Musíme vstávat, nemůžeš být celý den v posteli!!"
,,Hmmm, mám volno, myslím si, že můžu."
Pomalu se posadil a protáhl se.
,,Takže dobrý ráno, krásko."
Usmála se a sedla si vedle něj na postel.

Dnešek byl jedním z posledních dnů, kdy bylo hezky. Slunce svítilo a bylo teplo skoro jako v létě.
,,Pojďme ještě dneska ven!" Marinette chytila Adriena za ruku.
,,Nedokážu ani pořádně chodit po tom, jak mě včera tvůj ex zmlátil." Ukázal na levou nohu, kde se usmívala obrovská modřina.
,,Au." Protáhl se až to v něm zapraskalo.
Marinette zbledla, z toho zvuku jí nebylo dvakrát dobře.
,,Takže ty chceš ven?"
Horlivě přikyvovala a na tváři se jí začal objevovat úsměv.
,,Ano! Ano, ano, anooo!!" Začala jančit až si musel Adrien zacpat uši, když uviděla jeho bolestný výraz, přestala.

Už věděl, že se jí nemá ptát na nic ohledně rodiny, protože by se zase mohla rozbrečet a to si on nepřál za žádnou cenu. Neměl rád když kdokoliv z jeho přátel a blízkých brečel. Možná se divil, že mu Marinette za tak krátkou dobu přirostla k srdci, ale bylo to tak, začalo mu na ní opravdu záležet.
,,Podzim je to nejzvláštnější roční období." Začala filosoficky žvanit Marinette.
,,Pročpak myslíš, krásko?" Usmál se na ni. Tak zvláštně si ho prohlédla jestli je v pořádku.
,,Víš, že mi můžeš říkat jménem, že?"
S úsměvem přikývl a pokynul jí rukou ať mluví dál.
,,Podzim je nejdivnější, protože je zároveň veselý a smutný. Všichni mají deprese z toho, že končí léto a prázdniny a taky už začíná být brzy tma a mlhy. Na druhou stranu je podle mě podzim nejvíce barevný, říkej si co chceš, ale tolik barev není ani na jaře. Listy mají tak krásné odstíny a když mezi nimi svítí slunce, nádhera," zatočila se s pohledem upřeným na nebe. ,,a pak ty listy pomalu odumírají, to je trošku morbidní, protože je obdivujeme skoro mrtvé, a pak spadnou a umřou úplně."
Vzala pár listů do dlaní a prohlížela si je, nakonec to vzdala, na tváři se jí objevil hravý škleb a hodila je po Adrienovi.
,,No tak to počkej!!" Zakřičel na ni, ale to se už ona málem válela smíchy a utíkala pryč od něj.
Adrien samozřejmě běžel za ní s hrstí plnou barevných listů.
,,Tumáš!!" Hodil je po ní, téměř si ani nestihla přikrýt hlavu.

Ani jeden z nich si nepřipadal, že už dávno nejsou malé děti. Všichni v celém parku je pohoršeně sledovali, matky se na ně dívaly kritickým pohledem a držely za ruce děti, které se chtěly připojit.
Celý park byl plný veselého křiku.

,,Víš, že si házíme mrtvolami listů?" Zasmál se Adrien, ale Marinette nápadně zbledla.
,,Neeeee!" Nešťastně držela hromadu listí v ruce a najednou vypadala, že neví co s tím.
Adrien udělal tu osudovou chybu, že přišel blíž.
,,V pořádku?"
V tu ránu mu přistálo snad kilo listů v obličeji.
,,Hej!!"
Mari se jen zahihňala a rozutekla se pryč, to už ji však Adrien pronásledoval a v té obrovské rychlosti ji sejmul.
Oba měkce dopadli do obrovské hromady listí, nějaký muž s pohrabáčem na ně začal křičet, jací to jsou chuligáni, a tak se raději vypakovali z parku pryč.

Když přišli domů, měli oba rudé tváře a úsměvy na rtech. Adrien jako správný gentleman Marinette pomohl s kabátem a ta jen s omluvným výrazem vyběhla do schodů s tím, že potřebuje nutně na záchod.

Blonďák se mezitím rozhodl zajít za otcem, zeptat se, jestli se dnes opět přidá na večeři.

Zaklepal na dveře jeho pracovny a trpělivě čekal, když nikdo neotvíral, rozhodl se vstoupit.
,,Tati? Tatiii!!" Nikde nic, přistoupil blíž a sedl si do křesla, které bylo hned i stolu jeho otce.
Chvíli se rozhlížel kolem, obraz jeho matky ho pokaždé fascinoval, byla krásná. Pracovna byla obrovská místnost plná návrhů a modelů figurín.