Podzimní mlha

🍁19

Marinettina máma vztekle přecházela po pokoji. Vypadala, že každou chvílí vybuchne vzteky, na to jak byla malá, byla rozhodně ztělesněním čistého zla.
,,Tak mladá dámo, zklamala jsi mě. Opravdu by mě zajímalo jak utíkáš, to skáčeš z balkonu nebo co jako?! Dnes jsi mě, ale opravdu vytočila, vím, že tě štve jakou o tebe máme starost a chceš nás hlavně naštvat, ale ta věc s Adrienem zachází příliš daleko. Sama víš jak špatně jsi na tom byla po rozchodu s Lukou a to on je pravý opak Adriena, drž se od něj dál, děvče."
Marinette seděla na posteli a nevědomky si něco čmárala do notesu.
,,Posloucháš mě ty vůbec?! Řeknu, aby jsi zůstala doma, utečeš, chci, aby ses přestala scházet s Adrienem, je ti to jedno, dokonce jsi ink nám domů přitáhla hnusnou, smradlavou kočku! Ale něco ti řeknu, má milá, dnes mi volali z nemocnice, pozítří jdeš na testy, ano, znovu. Pokud se ti něco jen nepatrně zhoršilo, nechají si tě tam na delší dobu."
Marinette zalapala po dechu a odtrhla oči od notesu.
,,Ale- ale vždyť vy jste souhlasili s domácí léčbou."
Sabina přikývla.
,,To sice ano, ale s tvým tátou máme pocit, že to už nezvládáme, přerůstá nám to přes hlavu, už tolikrát jsi nám utekla, pokusila jsi se spáchat sebevraždu, doktoři si myslí, že je to horší než si mysleli. Víš, Marinette, chceme pro tebe jen to nejlepší a to poslední je, aby ses nějak trápila a byla nespokojená, ale pokud se to nějak nesrovná, budou si tě tam, v tom ústavu, muset nechat."
Podívala se na ni se slzami v očích, čekala její reakci, která byla nulová.

Aby všichni chápali, Marinettina máma před půl rokem zařídila domácí léčení, znamenalo to, že Marinette nebude muset být dočasně ubytovaná v psychiatrické léčebně. Chvíli to fungovalo, její deprese nebyly tak strašné a záchvatů ubývalo, do té doby než přišel Fentrocin a touha jejích rodičů po zdraví jejich dcery.

,,Ne, jen tam ne. Slibuju, že se budu snažit být hodná, zdravá, ale už mi nedávej ten Fentrocin, mami, prosím!! Je to droga, já už do tý léčebny nechci!"
A slzy se dostavily, zřejmě na to její matka čekala, jakmile viděla, že Mari brečí, odešla z jejího pokoje pryč.

Marinette se schoulila do klubíčka a brečela. Přála si teď mít někoho u sebe, bylo jí jedno jestli Adriena nebo Luku, někoho, kdo by ji podpořil. Ale byla sama.

Z jejího obrázku, který kreslila v průběhu monologů její matky, se na ni usmíval Adrien. Bylo zvláštní jak věrohodně zbodobnila jeho rysy.

Otočila blok vzhůru nohama, aby se nemusela koukat, jak šťastně vypadá, o co vlastně přichází.

Nechala slzy ať jí volně stékání po tvářích, přála si, aby byla normální, tolikrát v životě si to přála mezitím co na ni přicházel další záchvat.

Ucítila měkké kočičí tlapky jak jí jemně vyskočily na záda, netrvalo dlouho a Marinette spatřila Dolores jak si k ní lehá.
,,Ahoj, Dolores, ty mi určitě rozumíš."
Pohladila ji po hřbetě, ta kočka musela být nějaká kouzelná, opět z ní téměř vyprchalo všechno napětí.
,,Ty jsi jediná v týhle rodině, kdo mi opravdu rozumí a to jsi jen zvíře."

V hlavě jí stále zněla slova její matky, že pokud uteče, půjde do léčebny, ale už jí to bylo jedno. Pokud nebude moct být s Adrienem, nemá smysl být s vlastní rodinou.
Běžela po ulici, dnes v noci nefoukalo, bylo příjemně, ale cítila, že by kabát snesla, takové teplo jako včera opravdu nebylo.
Věděla, že ho potká, vždycky ho potkala, chodil na své noční procházky každý večer.

Cesta vedla přes jí důvěrně známý most. Nevědomky si sáhla na stříbrný prsten, nesundávala ho, měla ho na svém prsteníčku pořád.
,,Že mě ani nepřekvapuje, že tě tu potkávám." Ozval se za ní melodický hlas až jí přeběhl mráz po zádech, otočil a se a spatřila ten jeho krásný úsměv. Bylo to světlem, nebo jí připadal hezčí než předtím?
Nemusela mluvit, skončila v jeho náručí.
,,Je mi to tak líto, Adriene, musela jsem tě vidět."
,,Pssst, já vím, jsem neodolatelný." Zašeptal a pohladil ji po vlasech. Oba se zasmáli.
,,Ale je tu ještě něco, co ti chci říct." Odtáhla se a upřela na něj modrý pohled plný smutku.
,,Povídej, krásko."
Obrátili se a šli zpátky k jejímu domu, snažila se skrývat emoce, ale Adrien poznal jak blízko má ke zhroucení. Byli si blízko, vnímal její tělesné teplo, slyšel její dech, hřálo ho to u srdce, být tu s ní.
Jejich ruce se letmo dotýkaly.
Měl neutuchající touhu ji chytit za ruku a nikdy ji nepustit.
Když se jejich ruce dotkly znovu, hodil všechny zábrany za sebe a jemně ji chytil za ruku. Podíval se na Mari, která sklonila pohled k nohám a začala se červenat.
Pohladila ho po hřbetu ruky palcem a snažila se každý kousek tohoto okamžiku vstřebat do paměti.

,,Moje matka mi zakázala se s tebou setkávat, máš na mě špatný vliv a tak, ale abys věděl, já jsem s tebou daleko, daleko radši než s nimi, proto jsem dnes zase utekla, ale musím se vrátit, protože pokud to zjistí, pošlou mě do psychiatrické léčebny."
Nastalo ticho, Adrien si ji zkoumavě prohlížel.
,,Budu s tebou, vždycky. Nemusíš se bát, pokaždé si k tobě najdu cestu, ať už bude jakákoliv."
Byly to krásné řeči a Marinette jim věřila, věřila všemu co Adrien řekne. Takovou důvěru nikdy k nikomu necítila, vlastně, nic takového k nikomu necítila.

A uběhlo to tak rychle, stáli ve stínu velkého domu hned u požárního žebříku.
,,Jakmile budu moct, najdu si tě, klidně pošli vzkaz po Lukovi, zavolej mi, cokoliv."
Silně ji objal, jakoby to bylo naposledy. Zavřel oči a nevnímal nic jiného než ji, její vůni, tlukot srdce a zběsilý dech.
,,Hlavně buď v pořádku, krásko, pokud to bude nebezpečné, nedělej to, navíc, ty sice nemůžeš z domu, ale já ti pořád můžu vlézt na balkon, že?"
Nadzvedl obočí v němé výzvě.
Zasmála se.
,,Tak se mi to líbí."
Další smích.
,,Mari, doufám, že víš, že přede mnou nemusíš skrývat žádné emoce." Pohladil ji palcem po tváři. Zatajil se jí dech když se mu koukala do očí a pomalu jí ukápla slza.
,,Neskrývám, ale je jich tolik, Adriene, začínám se toho zmatku bát."
,,To nic, určitě ti bude ráno líp, vzpomeň si na mě, nebo na něco pěkného."
Utřela si oči.
,,Mám tě ráda, Adriene, nikdy neztrácíš naději."
Jakmile to řekla, daroval jí další z těch nádherných úsměvů.
Dalo by se říct, že byla citově frustrovaná, vyčerpaná, ale raději bych to nazvala zamilovaná.
Jednala naprosto rychle a bezmyšlenkovitě, vzala Adriena za límec kabátu a přitiskla ho ke zdi domu. Nevadilo jí, že je o hlavu menší než on.
Stoupla si na spičky a políbila ho, bezstarostně, protože jí v tu chvíli bylo jedno co bude dál.

Pěkný večer, jdu vám ho zlepšit kapitolou!!
😊♥😏
Můžete poděkovat ZuzanaLehotska která se nevzdala i přes všechny komunikační problémy ♥😂💪

Taak jo😏😊 jaký z toho máte pocit? Trošku se to kazí😈😅

Jinak, všimli jste si toho, že Mari neustále utíká z domu nebo jde na procházku s Adrienem (nejlépe obojí)😂😂
Poradím vám, aby to nebylo takový klišé,zkuste vymyslet něco více originálního, bude se to lépe číst a mně lépe psát👌😏

Jinak prosím o kapitolu MatRanSlo
Tímhle se ti omlouvám, že jsem si nevšimla tvých několika komentářů 😘😂