Podzimní mlha

🍁13

Každý si rodinné shledání zřejmě představuje jako velmi šťastnou událost plnou slz, objímání, smíchu a radosti.
Všechno, až na poslední dvě věci obsahoval i příjezd Marinette domů.
Matka ji objala a Marinette brečela, bohužel ne radostí, ale zlobou.
Za ní stál Luka, spokojeně se usmívajíc na své okolí.

,,Marinette! Beruško! Tak ráda tě opět vidím, ani nevíš jaký strach jsem o tebe měla!" Začala jí máma vzlykat do ramene, ale ona se snažila zůstat chladná.
,,Luka nám všechno řekl, tak strašně mě to mrzí."
Nereagovala, úplně ji přešla chuť do života.

,,Půjdu do pokoje."
Vymanila se z objetí její matky a vyšla schody nahoru, Luka ji následoval.

,,Proč mi pořád lezeš do života, Luko." Povzdechla si Mari, sedla si na postel a schovala hlavu v dlaních.
,,Musíš pochopit, že tě mám ráda a nechci tě nikdy ztratit, děláš toho pro mě víc než jsem ti schopná oplatit, ale já byla u Adriena šťastná, šťastnější než kdy budu tady."
V očích ji začaly pálit slzy.
,,Nechci, abys mi něco oplácela Marinette, jediné co si přeju je abys byla veselá, ale Adrien měl na tebe špatný vliv, navíc, nemůžeš se jen tak rozhodnout a opustit rodinu."
Bolelo ji v krku z toho jak se neustále snažila polykat vzlyky.
,,Ty snad nevidíš koho tu ze mě dělají? Uniká ti realita? Že v rukou mé matky se ze mě stává zfetovaná loutka? Já už nechci být taková dál, Luko."
Sedl si vedle ní, trhalo mu srdce vidět ji takto, pokaždé když ji takhle viděl.
,,Mari, je to pro tvé dobro, přeci víš kolikrát už tví rodiče mluvili s doktory a jiná alternativa není." Pohladil ji po rameni, ale odtáhla se.
,,Nepotřebuju do sebe cpát prášky, s Adrienem jsem ty záchvaty skoro nedostávala, za ty týdny jenom jeden, Luko.  Tady mám i dva do týdne, to i ty musíš pochopit, že je něco špatně."
Otřela si slzy hřbetem ruky.
Otočil si ji směrem k sobě, donutil ji k očnímu kontaktu.
,,Tvá matka jen chce, abys byla zdravá, všichni si to přejeme. Děláš z toho zbytečnou vědu, Adrien tě může přijít kdykoliv navštívit, nechal jsem jim tam tvoji adresu."
Trochu pookřála, ale ne o moc, pouze se jí rozsvítily oči.
,,Opravdu? Může za mnou chodit kdy bude chtít?" Luka kývl, ale nevypadal moc jistě.
,,Jsem na tvojí straně, Mari, vždycky jsem byl a vždycky budu."
Jemně jí vtisknul pusu do vlasů.
,,Zůstaneš dnes na večeři?"
Usmál se na ni, tento typ úsměvu na něm měla nejradši.

U večeře byla Mari ke vší smůle vystavena spoustě otázek.
,,Proč jsi se po pár dnech nevrátila, drahoušku?" Její máma se ji snažila jemně držet za ruku, ale z toho doteku šel stejný chlad jako z mramorové podlahy Agrestovic vily.
,,Protože bylo krásné na chvíli vypadnout z tohodle domu, užívat si a ne být na každém kroku sledován." Procedila mezi zuby a raději si narvala celou bramboru do úst, jen aby nemusela odpovídat.

,,Tak, dnes je středa, zameškala jsi téměř měsíc, dnes ti budu muset dát dvojitou dávku Fentrocinu."
Už jen při tom názvu jí naskočila husí kůže, zorničky se jí zmenšily.
,,Ne, je mi dobře, nepotřebuju toho víc." Řekla přiškrceným hlasem. Její máma se na ni vlídně usmála.
,,Beruško, můžeme to udělat v klidu, když budeš hodná jako dřív."
,,Copak nikdo z vás nevidíte, co to se mnou dělá?! Je to droga!! Droga!! Dělá to ze mě úplnou trosku bez života!!" Ukázala na malou pilulku, jakoby to bylo největší zlo světa.
,,Klid, Mari, všechno bude v pořádku." Uklidňoval ji táta, ale ona neposlouchala. Ta věc, kterou se do sebe chystala dostat bylo zlo, nejhorší věc, kterou kdy pozřela.
,,Ne!! Nenávidím to!! Proč mě radši nezabijete?! Měli byste o tolik starostí méně!!" Luka se ji snažil uklidnit, ale odehnala ho, vymanila se z tátova sevření a začala couvat.
Připadala si jako lovná zvěř zahnaná do kouta. Její záda narazila do zdi, byla v pasti.
,,Nechte mě žít, prosím!" Z očí jí opět vytryskly slzy.
,,Vidíš ,Marinette? Potřebuješ to, už máš zase další záchvat." Řekla její matka povýšeně.
,,To děláte vy!! Za všechno můžete vy a ten váš zkurvenej lek!! Nikdy bych na tom nebyla tak špatně nebýt vaší neustálé touhy mě mít pod kontrolou!! Už nejsem malá holka!! Nemusíte mě pořád hlídat!! Ale vy to nechápete, vidíte ve mě někoho, kdo už nejsem! Cpete do mě tuny prášků, abych byla klidná, nedostávala ty záchvaty, ale právě ty léky jsou jediným problémem!! Vy jste ten problém, ne já, ale vy!! Já už nechci!! Nechci být zase jen vaše loutka, která se nedokáže ani postavit na nohy bez něčí pomoci!! Tohle mě doopravdy ničí! Copak nevidíte, že to tím jen zhoršujete?!!"
Třásla ae, brečela, byla rudá a nesnesitelně ji bolelo v krku.
Její otec ji musel podržet, aby mohla Sabina Fentrocin dostat do Marinette. Vzpírala se a nechtěla ho spolknout, nakonec však jako vždycky neměla na výběr.

Nebylo to poprvé co tohle Luka viděl, ale tentokrát ho to dostalo, začínal si pomalu myslet, že má Mari pravdu.

,,Kytička!" Řekla Marinette opíraje se o zeď, zorničky se jí zvětšily. Ukazovala někam do prázdna. Lukovi se sevřel žaludek, Mari nevěděla o světě.

Slíbila jsem dnes kapitolu, máte ji mít 😊♥ tak, takhle nějak vypadá typický den u Dupain- Chengů🤔👌
Chudák Marinette, myslíte si, že to dělají pro její dobro?

Btw, 13.kapitola + halloween 😱🎃♥😊

Snad jste si ho užili 😊 vystrašili pár lidí a povedla se vám maska 🤔🎃

Zítra napíšu poslední kapitolu a opět někoho označím 😊😘 jinak, líbí se vám takovéto zasahování do příběhu, nebo je lepší ta volba v komentářích?😏🤔♥