Jedna pro dva

28. kapitola

Pohled Martinuse

Vzbudil jsem se v bílé místnosti, kterou jsem neznal. Všude kolem mě pípaly nějaké přístroje.

Hned jsem začal panikařit, jako to dělám vždycky, když není něco podle mě.

Až po chvíli jsem si všiml, že někdo spí v nedalekém křesle, které stálo pod oknem.

Nějakou dobu jsem bádal v paměti a nakonec se mi vybavilo jméno.

Na křesle seděla Anet. Ta Anet, která mi spolu s bratrem zlomila srdce.

Stejně jsem se nad tím musel usmát. Byla tak strašně roztomilá, když spala.

Malý pramínek vlasů jí padal do tváře a já měl strašnou chuť vstát z postele a jít jí ho odhrnout z tváře.

Jako by vycítila můj pohled, který jsem na ní celou dobu upíral, tak se na mě podívala tím nejkrásnějším pohledem, který znám.

,,To je skvělý, že jsi se u zbudil Tinusi," řekla a usmála se na mě, tím jejím úsměvem.

,,Jo, už to tak bude," řekl jsem a úsměv jí oplatil.

,,Tinusi něco jsem ti chtěla říct," řekla a vážně se na mě podívala.

,,A co to je?" zeptal jsem a s trochou větší námahy se posadil.

Bylo na ní vidět, že je nervózní a proto začala posedávat na křesle.

,,Víš je to už nějakou dobu, co jsem ti to chtěla říct," začala mluvit, ale mluvila tak tiše, že jsem jí sotva slyšel.

,,A pravda je taková, že tě miluju," vyslovila to tak tiše, že jsem si myslel, že jsem jí přeslechl.

Pomalu vstala z křesla a zamířila k mé posteli. Než jsem se nadál, tak se její hebké rty dotkly mých.

V tuhle chvíli jsem byl ten nejšťastnější člověk na světě.

***

Pomalu jsem otevřel oči a hned je zase rychle zavřel.

Ostré denní světlo mě praštilo do očí a hlavou mi projela ostrá bolest.

Po chvíli jsem znova otevřel oči a začal se rozkoukávat po místnosti, ve které jsem byl.

Byla to čtvercová, bílá místnost a všude kolem mě pípaly nějaké přístroje.

U postele stál doktor v bílém plášti a něco si zapisoval do desek.

,,Á no konečně jste se nám probral, Martinusi," řekl s úsměvem, když si všiml, že jsem vzhůru.

,,Jak dlouho jsem spal?" zeptal jsem se na jednu z otázek, které mě právě teď napadly.

,,Tři dny," odpověděl mi doktor, jako by se nic nedělo.

,,A co mi je? Nebo proč jsem tady? Co se mi stalo?" chrlil jsem ze sebe jednu otázku za druhou.

,,Vaše tělo bylo příliš vyčerpané. A jste tady, kvůli tomu, že jste zkolaboval a omdlel jste," řekl mi a povzbudivě se na mě usmál.

,,Aha," zmohl jsem se pouze na tuto jednoduchou odpověď a těžce vydechl.

,,Můžu se vás na něco zeptat?" zeptal se mě doktor, když byl na odchodu z pokoje.

,,Samozřejmě," odpověděl jsem a jen jsem tiše vyčkával na otázku, na kterou se chtěl zeptat.

,,Neprochází te náhodou nějakým těžkým obdobím," zeptal se mě a stále si mě prohlížel.

,,Ano," odpověděl jsem tiše, tedy vlastně skoro neslyšitelně.

,,Hm to je velmi zajímavé," řekl a tím opustil můj pokoj.

Ahoj všichni!
Vítám vás u nový kapitoly. Doufám, že se vám líbí.

Vaše Katte