Jedna pro dva

30. kapitola

Pohled Anet

Panebože nemůžu uvěřit tomu, že už z Chorvatska odjíždíme.

Strašně mi to tady bude chybět. Vážně mi to tady přirostlo k srdci.

Pomalu jsem si dobalila poslední věci a naposledy se rozhlédla po prázdném pokoji.

Muselo to vypadat fakt vtipně, když jsem tam stála a můj zrak se upíral stále na jedno místo.

Nakonec jsem se otočila, vzala svoje věci a bez jediného, dalšího pohledu opustila pokoj.

***

Po nekonečné cestě autem jsem byla neskutečně ráda, že jsem mohla vystoupit.

Tátovi jsem pomohla vynosit všechny věci z auta do domu a rychle pobrala svoje věci a zmizela k sobě do pokoje.

Unaveně jsem padla na postel a zavřela oči.

Před očima se mi vybavil Martinus, a tak jsem zase oči pěkně rychle otevřela.

Jenže v tu chvíli se setkal můj pohled s Martinusovým z plakátu.

Pouze jsem si pro sebe tiše povzdechla a oči zase zavřela.

Pohled Martinuse

,,Takže je vám vše jasné, pane Gunnarsen?" zeptal jsem mě ještě jednou pan doktor.

,,Ano, musím dodržovat režim, nesmím chodit pozdě spát a zbytečně se vyčerpávat," zopakoval jsem po něm jeho zdlouhavý proslov akorát v kratší verzi.

,,Přesně tak, takže se uvidíme za dva týdny na kontrole," řekl a podal mi lékařskou zprávu.

,,Dobře, nashledanou," řekl jsem a rychle odešel pryč z ordinace.

***

,,Ahoj tati," vykřikl jsem, když jsem před nemocnicí uviděl tátu opírající se o auto.

,,Ahoj Tinusi," řekl a pevně mě obejmul.

,,Tak co, jak ti je?" zeptal se mě, když jsem se odtáhl z objetí.

,,Dobře," řekl jsem s úsměvem, který mi hrál na rtech už pár dní.

,,Tak to je dobře," řekl a otevřel mi dveře na straně spolujezdce.

,,Děkuju," řekl jsem a posadil se na sedadlo.

Táta obešel auto a posadil se na na sedadlo řidiče a pomalu jsme vyjeli domů.

***

Zastavili jsme na příjezdové cestě a já trochu ztuhle vystoupil z auta.

Abych řekl pravdu, tak jsem se trochu děsil toho, že znova uvidím Maca.

Párkrát se za mnou zastavil, ale já vždycky předstíral, že spím.

Nechtěl jsem ho vidět ani s ním mluvit.

Tiše jsem si povzdechnul a pomalým krokem jsem se vydal k domovním dveřím.

Otevřel jsem dveře a vešel do předsíně, kde jsem si zul boty a vydal se do obýváku odkud jsem slyšel hlasy.

Vešel jsem do obýváku, kde seděla mamka s Emmou a pomáhala jí s úkoly.

,,Ahoj," pozdravil jsem je tiše a pohled sklopil k zemi.

,,Ahoj!" vykřikla Emma a běžela mě obejmout.

Uvěznil jsem ji v objetí a odmítal jí pustit. Tak strašně mi chyběla.

Pomalu jsem jí pustil a mile se na ní usmál.

Nakonec mě obejmula i mamka a já jí obejmul tak pevně, jako by to bylo naposledy.

,,A kde je Mac?" zeptal jsem se mamky na otázku, která mě už od začátku zajímala.

,,Nahoře balí si," řekla mamka tiše s pohledem upřeným k zemi.

,,Kam si balí?" zeptal jsem se celkem zvýdavě.

,,Jedou s kluka ze třídy na vodu," řekla velmi tiše, jako by se bála, že se budu zlobit.

,,Aha, stejně nemůžu jed s nima, takže mi to ani moc nevadí," řekl jsem a pokrčil jsem rameny.

Mamka jenom chápavě přikývla a já se pomalu vydal po schodech nahoru.

Ahoj všichni!
Vítám vás u nový kapitoly. Doufám, že se vám líbí.

Vaše Katte