Jedna pro dva

33. kapitola

Pohled Martinuse

Celý den jsem byl zavřený v pokoji a odmítal z něj vylézt.

Cítil jsem se strašně ponížený a celkově jsem se bál reakce rodičů.

Až na večer jsem sebral svoji poslední odvahu a byl rozhodnutej, že ty dveře otevřu a sejdu dolů do kuchyně na večeři.

Pomalu jsem se vydal ke dveřím a do ruky vzal kliku, kterou jsem po chvilkovém zaváháním jemně stiskl dolů a tím dveře otevřel.

Vyšel jsem ven a dveře za sebou zase zavřel. Nechtěl jsem aby mi někdo narušil moje soukromí, kterého už moc nemám.

Šel jsem chodbou, ve které bylo nepříjemné ticho.

V mysli se mi vybavil sen, který se mi zdál, když jsme letěli letadlem z Chorvatska.

Rychle jsem odvrátil hlavu od dveří do Macova pokoje a začal se věnovat schodům, po kterých jsem začal scházet.

Došel jsem do kuchyně, kde jsem se posadil ke stolu na moje obvyklé místo.

Snažil jsem se nevnímat pohledy mamky a táty, což se mi celkem dařilo, ale nemohl jsem přestat ignorovat pohled Emmy, která se na mě pořád dívala.

Proto jsem svůj pohled zabodl do stolu a snažil se moc nevnímat jejich soucitné pohledy, které na mě po celou dobu upíraly.

Mamka přede mě během chvíle postavila plný talíř špaget a já se do nich hned pustil.

Musím přiznat, že byly fakt výborný. Prostě mamka je nejlepší kuchařka na světě.

Když jsem dojedl, tak jsem špinavý talíř odnesl na kuchyňskou linku a vydal se po schodech zpět nahoru.

Když jsem procházel kolem Macova pokoje, tak mi to nedalo a vzal jsem za kliku.

Pouze jsem se tiše modlil, aby bylo odemčeno, ale jak znám Maca, tak ten si nikdy nezamykal pokoj.

Dveře se s menším zavrzáním otevřely a já mohl vstoupit do pokoje.

Všechny věci měl všude kolem rozházené, že to tady vypadlo, jako by tu vybuchla nějaká bomba.

Radši jsem se tu moc nerozhlížel, jelikož jsem měl tendenci to tady uklidit.

Přešel jsem k jeho psacímu stolu a chtěl otevřít první šuplík. Ale to se mi nepovedlo jelikož byl zamčený.

Tiše jsem si povzdechl a pořádně se rozhlédl po pokoji a přemýšlel, kde by asi mohl být ten klíč.

Jediné místo, kde by mohl být klíč, bylo pod polštářem.

Jak jsem znal Maca, tak si vždycky dával všechny věci, na kterých mu záleželo pod polštář.

Přešel jsem k posteli, která stála na druhé straně pokoje a šáhl pod polštář.

Překvapivě jsem pod polštářem našel klíč, a tak jsem přešel zpátky ke stolu a klíčem odemkl první šuplík.

Otevřel jsem šuplík, ve kterém byl jenom jeden sešit a pár dopisů.

Vzal jsem všechny věci, které byli v šuplíku a vydal se do svého pokoje.

Ahoj všichni!
Vítám vás u nový kapitoly. Doufám, že se vám líbí.

Vaše Katte