Noční můra otrokyně

Kapitola 12

Prezident se jen zasmál. „Vidím, že tvůj temperament se nijak nezměnil od našeho posledního setkání.“
„To nezměnil, škoda že to naše poslední setkání nebylo tím definitivním.“
„Víš že mi to naše souložení chybělo?“
„Mě ne.“
„Ale no tak. Nedělej, že se ti to nelíbilo. Možná jsem byl někdy až moc hrubý, ale jinak to neumím,“ přiblížil se k ní a do ucha ji zašeptal „a to jsem se ještě mírnil.“ olízl ji ušcho a zkousl jej. Gene se to příčilo, chtěla vypadnout, vypařit se jako pára z hrnce. Rukou ji strčil k jejímu rozkroku, ona byla zcela bezbraná,neměla se jak bránit. Ruce měla držené chlápkem jak hora, nohy sice měla ještě volný, ale stejný pokus vykleštit prezidenta se jí už na devadesát devět celých devět procent nepodaří. Bohužel Gene nevydržela ač se jí v hlouby duše nelíbilo, co s ní dělá, mozek byl na hraně zhroucení z blížícího se orgasmu. Prezident spatřil, že Gene se blíží k vrcholu, tak odtáhl svoji ruku. Gene měla sto chutí ho zabít. Prvé za to že jí to dělal a za druhé že to nedodělal. „Teď hezky spořádaně půjdeme dolů do mé limuzíny. Ty řekneš na nerepci, že odlétáme na pracovní cestu. Ať zavolá tvému přítelíčkovi, že čtrnáct dnů budeš na pracovní cestě. Zavoláš mu až dojedeme a obalíme se. A na konec hezky se rozloučíš. Rozumíme si?“
„Co když odmítnu spolupracovat?“
„Ale ty budeš spolupracovat moc ráda, jinak bychom mohli najít tvoji kamarádku s kamarádem a Davna a ty bys nechtěla vidět, co se tam s nima bude dít. Pokud se nemýlím, Daven ani Sam nejsou na kluky že?“
„To bys neudělal.“
„Gene, myslím, že se známe dlouho. Proč  o mém plánu neustále pochybuješ?“
„Dobře, když pojedu jak chceš. Co bude potom?“
„To se dozvíš, až já budu chtít, abys to věděla.“
„Ne, chci to vědět hned!“
„Nemluvil bych takhle byl bych tebou.“
„Budu, chci vědět o co jde! Kurvu ti dělat nebudu!“ místo odpovědi dostala facku až se tváří podívala na opačnou stranu a vlasy ji v následujícím okamžiku zakryly tvář.
„Tohle bylo jen varování.“
„Dáte si něco jiného než kávu?“ zeptala se klidně a pokusila se i o úsměv.
„Dnes ne.“ řekl prezident.
„Můžeš jít. A nezapomeň, co ti prezident řekl, za pět minut půjdeme dolů a ty budeš postupovat jak ti bylo řečeno.“ pokynul Genin šéf.
Samozřejmě, jak jinak. Řekla si Gene pro sebe. Gene odešla do své mini kanceláře, telefon si vzala rychle do ruky a napsala Davnovi SMS. Miluju tě. Během vteřiny ji přišla odpověď. I já tebe. Gene jsi v pořádku? Co teď má odpovědět, hodilo se jí hlavou. Rozhodla se tedy napsat Nic, šéf má nějaké jednání. Musím s ním odjet. Prosím nezlob se. Já o tom nevěděla. Bála se, co jí přijde za odpověď. Dobře. A kdy se vrátíš? Odpověď byla jednoznačná Nevím. Podle toho jak se protáhne jednání a schůzky s řediteli firem. Během chvilky se rozsvítilo tlačítko na mobilu, že přišla další zpráva Dobře. Zavolej mi pak prosím, jak to s tebou vypadá a jestli jsi v pořádku. Poslední zpráva, kterou stihla napsat nešla slova Zavolám. Posílám pus.  Jakmile se otevřeli dveře, schovala telefon do tašky a dalo by se říct, že čekala v pozoru jak voják čekající na výzvu či rozkaz. Prezident jako gentleman pokynul, ať jde jako první a oni ji hned následovali. Jakmile sjeli výtahem dolů do přízemí firmy, pánové šli ke vchodu a Gene šla k recepci, kde obeznámila recepční, se odjíždí na služební cestu. V rychlosti ještě stačila prohodit větu „Kdybych se do týdne neozvala, zavolejte Davnovi. Číslo je v mé kartě malým písmem.“
„Buďte opatrná slečno.“
„Vynasnažím se.“
President zakašlal na vyzváni, aby Gene ukončila rozhovor a vydala se s nimi do limuzíny.