Noční můra otrokyně

Kapitola 2

Tramvaj Gene dovezla téměř k firmě, ale musela jít ještě tři bloky než konečně stála před firmou. Nádech, výdech. Hala byla obrovská. Její  barevný nádech ukazoval na moderní pohled dizajnéra a ředitele firmy. Recepce byla naproti dveřím, za pultem seděla žena s tmavými krátkými vlasy, na čele se jí vyskytovaly menší vrásky. Na nose měla velké kruhové brýle, takové které se nosily v šedesátých letech. Burbonový oblek s bílou košilí. „Dobrý den, jsem Genevieve Lokosová. Dnes ráno jsme spolu mluvili.“
„Ano, ano. Počkejte chvilku.“ vzala si do ruky firemní telefon a volala „Pane řediteli, je tu slečna Genevieve Lokosová.“
„Dobře. Přiveďte ji.“
„Ano. Hned to bude.“ položila telefon a obrátila se zpět na Gene. „Pojďte za mnou. Karlos, pohlídej to tady.“ vyzvala mladíka, možná stejně starý jako Gene. Gene následovala paní Dašovou do výtahu a zmáčkla úplně nejvyšší číslo, číslo 46. Konečně jsme byly nahoře, následovala chodba zdobená velkými obrazy od profesionálních fotografů a malířů z celého světa. „Pane, je tu....“
„Pusťte ji dovnitř a přineste nám kávu s vodou.“
„Ano. Můžete jít dál.“ jakmile Gene vstoupila, žena za ní zavřela dveře.
„Prosím, posaďte se slečno.“
„Děkuji. Prý jste si mě nechal zavolat.“
„Ano. Posílala jste mi životopis a žádost o pracovní místo. Zrovna se mi uvolnilo místo na post mojí asistentky. Co říkáte?“
„Vážně?“
„Ano. Potřebuju ji akutně. Plat je taky slušný. Na začátek byste brala třicet jedna tisíc. Kdybyste zůstala, je možné, že byste se mohla dostat ne lepší post a tudíž i lepší plat, ale tak to je daleko, ale vše je možné.“
„Vážně? Třicet tisíc hned na začátek?“
„No tak může to být méně jestli chcete.“
„Nenene to je dobrý. No a kdy můžu nastoupit?“
„V pondělí v pět hodin. Tady podepište a práce je vaše.“
„Nemám tužku. Mohla bych si ji půjčit?“
„Samozřejmě.“

„Jsem doma.“ zvolala na Davna. Nikdo nic. Když došla k ložnici, slyšela téct vodu a "zpěv". Už vím, kdepak je. Položila nákup na kuchyňskou linku a šla se převléknout do domácího. Pustila jsem si televizi, bohužel tam nebylo nic zajímavého, buď jsem všechno už viděla nebo to byla naprostá kravina.
„Čau lásko. Jaký byl den?“
„Krásný. Tu práci jsem vzala, smlouvu podepsala a budu brát třicet tisíc.“
„To mám radost. A co říďa?“
„Přijde mi charismatický, sympatický, voňavý...“ škodlivá Gene Davna
„Charismatický, sympatický, voňavý. Jak tak poslouchám samé negativní věci, víš co bys zasloužila.“
„Vím. Pusu.“
„No tak to teda nevím.“
„Ale já vím.“ chytla ho za hlavu a přitáhla si ho k sobě. Zkousla mu dolní ret až ucítil pachuť krve.

*firma*
Šéf firmy seděl za psacím stolem. Pročítal si smlouvy a vypisoval odměny a výplaty. Jediné co osvětlovalo místnost byla lampička na jeho pracovním stole a počítač. Venku byla tma jako v pytli. Nebe bylo zatažené, jedinou hvězdičku nebylo vidět a ani měsíc a to měl být úplněk. Do místnosti vstoupila jedna žena, dlouhé černé vlasy v černém obleku a boty na podpatku. Její líčení bylo výrazné.
„Pokud se nemýlím, nepozval jsem tě dovnitř.“ řekl naprosto klidným hlasem, který zároveň zněl i jako "zabiju tě jestli se ještě přiblížíš".
„A víš, že mi je to úplně jedno? Doneslo se mi, že máš novou asistentku. To jsi rychle našel náhradu. Jak sis ji vybíral? Hmm. Ty si fakt furt stejný. Nedáš si pokoj, dokud nebudeš znovu ve chládku. Ale pamatuj si. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě.“
„Davej pozor na schody. Aby se nestala malá nehoda. Víš přece, že jsou zrádné.“
„Říká se to.“
„Jestli je to všechno. Můžeš jít.“
„Možná. Na shledanou pane Dokonalý.“

Gene a Daven leží spolu na posteli přikrytí lehkou dekou. Ona mu jemně jezdí po hrudi prstíky a on ji hladí po vlasech. Když Gene usne, Daven vstává protože mu vibruje na nočním stolku mobil. Odchází s ním do kuchyně, která je dostatečně daleko, aby Gene neprobudil.
„Co je Liso?“
„Chci ti jen říct, že president je na svobodě.“
„Jak to? Dostal doživotí!“
„Měl dobrého právníka.“
„A ostatní? Merlik, Lukas a další?“
„Zatím ještě ve vazbě. Hele jen chci vědět jestli jste v pořádku.“
„Jo. Jde po nás?“
„Myslím, že ano.“
„Kde se teď nachází?“
„Naposled byl viděn v Amsterdamu, ale to už jsou tři dny.“
„Rozumím. Děkuju za varování.“
„Není zač. Jsi můj přítel.“
Daven si přejel přes obličej, šel si ho opláchnout studenou vodou.
„Proč nespíš Davne?“
„Já... Pojď půjdeme spát.“
„Co se děje?“
„Netrap...“
„Davne.“
„President.“
„A co s ním? Je ve vězení i ostatní.“
„Už ne, teda president ostatní ještě jsou.“
„Co? Jak to?“
„Sám tomu nerozumím miláčku.“
„Co budeme dělat?“
„Ja nevím. Nevím, kde je, jestli...“
„Jestli? Myslíš, že chce nás?“
„Myslím.“
„Řekni, proč nemůžeme mít už klid.“
„Tu otázku si kladu taky.“
„Teď s tím stejně nic neuděláme. Pojď si lehnout. Zítra si o tom popovídáme. Zavolám i Jakuba.“
„Dobře, on by mohl vědět.“ obejmul Gene pevněji a vložil ji polibek do vlasů.