Noční můra otrokyně

Kapitola 27.

Rozezněly se bubny. Bubny smrti. Na popraviště vedli dva muže ve špinavých hadrech. Lidé po nich házeli shnilotiny a sprostě nadávali na jejich osobu. Jakmile vystoupali na dřevěné, vyzdvižené popraviště, vzal si popravčí mladšího do ruky, donutil ho kleknout na kolena, naposledy se pomodlit. Muž věděl, že nemá šanci utéct, a tak se rozhodl, že skončí svůj život se ctí. Celý život se mu zjevil před očima - láska k milované, pomoc druhým ženám a o svatbě, kterou nestihl uspořádat... Položil hlavu na špalek, zavřel oči a nechal vše ostatní na těch, kteří si mysleli, že láska je opium a ne cit, kterým může být ovládán i muž.
Jeden život skončil teď!
Druhý muž se začínal potit - pot mu stékat z čela, když viděl všude krev svého přítele z vězení. Je to hnusný pohled... Je hrozné pozorovat, jak život přítele skončil pouhým jedním sekem. Neměl šanci dlouho přemýšlet. Pronesl v duchu modlitbu za jeho a přítelovu duši a dal sbohem tomuto světu. Snad ho čeká lepší život, než byl tento. Klekl, položil hlavu na špalek a zavřel oči. Srdce bylo jak o závod... Konec. Hlava spadla na pódium a z pódia se odkutálela mezi diváky. Diváci jásali, někdo by si myslel, že jsou to magoři. Pravda je, že jsou naprosto jinak s mentální úrovni.

*Gene*
Loď vyplula směr daleko, daleko od této země. Moře bylo rozbouřené. Vysoké, silné vlny se rozbíjely o loď, která si radila cestu skrz ně. Miminka to nebudilo, spinkala jak zabitá. Gene měla opačný problém. Žaludek měla na vodě, každou chvíli chodila zvracet, mokrý hadr si dávala na hlavu. Podařilo se jí usnout. Zdál se jí sen, ve kterém se jí zjevil Daven, Heslin a Bára. Sen skákal od jednoho ke druhému. Vše začalo černotou. Gene běžela dlouhým tunelem, který snad neměl konce. „Gene!“ „LeylaErdem!“ uslyšela dva známé hlasy dvou milovaných mužů, ale nikde je neviděla. Kde jsou? Tázala se sama sebe. Otáčela se kolem sebe, ale nepomohlo to ničemu. Znovu se ozvaly hlasy, hlasitěji. „Miluju tě!“ „Kde jste? Dávné! Hesline!“ marně křičela jejich jména. Narazila až si málem sedla... Náruč ji chytila na poslední chvíli a pomohla ji vstát. Proniklo temnotou světlo. Světlo odstranilo temnotu a nasvítilo mužskou tvář. Daven a za ní Heslin. Byli jiní. Jejich tvar byla stejná, postoj také, ale něco jí tady nehrálo... Ale co? „Gene... Tohle jsi zapomněla.“ podal jí Daven řetízek, na kterém visel malé tajemství. Otevřela placatou skříňku. Vevnitř byl vyrytý nápis - „Láska je možná jsou - li na ní dva, kteří se upřímně milují. Nehynoucí láska přetrvá a překoná všechny překážky ať jsou různě náročné. Vždy při tobě budu stát ať budu kdekoliv na světě.“  -  nádherné, až to Gene orosilo oči, rychle zamrkala, aby slzy z očí zmizely. „Proč? Vždyť se ještě uvidíme.“
„LeylaErdem, také pro tebe něco mám.“ Ten jí dal podobné, ale prázdné. Místo bylo vyhrazeno pro dva portréty. „Co blázníte? Vždyť  se za pár dní opět setkáme...“ v tu chvíli než dostala možnost ukončit větu, se zjevila místo nich Bára. „Baru? Jsi to ty?“
„Ano. Vrať se k nám. “
„Vrátím. Jakmile to bude možné. Jsem na cestě domů.“
„Chybíš mi...“  vše se začalo otřásat. Od nikad začaly padat kameny větší než pes velikosti vlčáka. Přehnala se ledová voda. Začala se topit... Snažila se vyplavat nad vodu, ale voda ji spíš táhla víc a víc ke dnu. Nemohla dýchat... Probudila se rychle. Dýchal zhluboka. Aby se uklidnila, šla se napít studené vody. Kolem ní prošel studený vítr. Pohladil její ruku, šíji a tvář. Druhá vlna studeného větru udělala to samé. Naskočila jí husí kůže, chlupy na paži se jí zježily. Chladný vzduch stále zůstával v pokoji a během chvilky byl pryč. Musela zalést zpět do peřin, protože jí byla šílená zima. Mehmet se rozbor čele, a tak Gene musela vstát, nakojit a opět uložit. Zazpívala mu její oblíbenou písničku připomínající ukolébavku, kterou si vybavovala. Začala brouka melodii a pak spustila „The Dragonborn Comes“. Netrvalo dloiho a Mehmet usnul jak jehňátko. Gene zpěv také zmohl a usla také nedlouho po Mehmetovi.