Noční můra otrokyně

Kapitola 28.

„Hesline!“
„Buď zticha. Jinak nás najdou!“, utišil Davna Heslin. Pomalu se přemísťovali z úkrytu do úkrytu až se konečně po hodinovém útěku, ke kterému jim pomohl Heslinův oddaný služebník, dostali k nejrychlejší lodi, která na ně zbyla. Na palubě na ně čekal další věrný služebník, který je doprovázel po celou dobu plavby. Zdálo se, že už je čeká klidná plavba po moři. Zřejmě si všimli, že vězni utekli. Pronásledovatelé se jich drželi jak klíšťata a nehodlala je ztratit a nechat je naživu. Za zády Heslina, jeho služebníka a Davna se začaly ozývat výstřely, které znamenaly jedno - smrt. Střely je míjely jen tak tak. Kličkovali, aby to pronásledovatelé měli těžší je zamířit. Za pokus to stálo, ale jednomu ze střelců se podařilo zasáhnout Davna do ramene. Začal nadávat, vyjmenoval snad všechny zvířecí nadávky, co znal. Řízení lodě se ujal služebník, Heslin přispíval k Davnovi, aby zastavil krvácení. Přimáčkl mu látku na záda, ovázal mu to jeho košilí a opřel ho o loď, aby neusnul. Přikázal mu, aby mluvil, klidně bláboly, hlavně ať nespí.
„Máš zbraň?“ zeptal Daven.
„Já zbraní moc nevládnu.“
„To já zas ano. Dej mi ji.“ Heslin podal Davnovi zbraň a začal opětovat palbu. Heslin mu doplňoval náboje a on střílel jednu palbu za druhou dokud útok z druhé strany neustal.
„Došla munice.“
„To snad už nevadí.“ 
„Kde ses naučil střílet?“
„To je docela dlouhá historie.“
„Myslím, že času máme až až. Čeká nás dlouhá cesta za LeylaErdem.“
„Dobrá. A co přesně bys chtěl slyšet?“
„Jsi přítel mé přítelkyně. Nemůžu tě vyslýchat. Nejvíce mě zajímá to střílení. Nikdo nestřílí jen tak.“
„No jak se to vezme... u nás střílí téměř každý.“
„Nejste normální“
„No v našich očí, nejste normální vy.“
„Dobře dobře. Teď se dostaň k tomu střílení.“
„Dobrá. Můj otec nadělal pořádné dluhy a na mně zbylo to všechno zaplatit. Neměl jsem na to, a tak chtě nechtě, jsem začal pracovat pro jednoho z největších vládců, kriminálníků, boháčů, co existuje. Plnil jsem vše co mi přikázal. Neměl jsem na výběr. Chtěl jsem přežít. Ale všechno zacházelo až moc daleko. Musel jsem dělat věci, které se mi příčí a nejraději bych si za to nafackoval.“
„Co jsi musel dělat?“
„Znásilňovat mladé dívky před očima jejich rodičů, kteří dlužili a neměli na splátky. Musel jsem zabíjet rodiče, nebo jednoho z nich před očima jejich dětí. Přepadávání, únosy a další odpornosti. Jednou jsme takhle přepadali jednoho chlápka, který dlužili více než pět milionů. Náš leader měl ještě dceru, která se mu chtěla za každou cenu vyrovnat. Já měl za úkol vést celou akci. Ona, jmenovala se Alžběta, neposlechla a šla na vlastní pěst. Špatně odhadla situaci a hned ji zastřelili. Byl z toho ohromný problém. Odnesl jsem to se vším všudy. Trest nebyl malý. Rozhodl jsem od gangu odejít. Nebylo to tak jednoduché jak jsem si myslel. No asi tři roky na to jsem zachránil Genevieve z černého trhu mladých dívek. Nikoho jsem nechtěl, ale něčím mě okouzlila a od té doby jsme spolu.“
„LeylaErdem - Gene, já ani nevím jak ji říkat. To je teď jedno. Bavili jsme  se o tobě. To jsem ještě nevěděl o koho jde. Vyprávěla mi, jak jste spolu byli, nebyli, jak jsi jí zachránil u toho mostu. Poslední, co mi říkala o tobě bylo, jak se dostala ke mě. Takové déjà vu, nemyslíš?“
„Myslíš jak ji zachraňuju?“
„Svým způsobem. Docela ti závidím.“
„Co? Chodím z problému do problému.“
„Pravda, ale nebýt těch problémů, nikdy bys nepotkal Gene.“
„To máš pravdu. Ale nemyslíš si, že by bylo lepší žít v klidu, bez těch všech problémů, s láskou, založit rodinu...?“
„Zřejmě. Tvůj a můj svět se liší obrovským způsobem. U nás je rodina pod úrovní moci, vlády, bohatství, počtu žen v harému. Ani se nedá říct, že rodina by u nás existovala. City jsou vždy dole a nebere se na ně nějak velký ohled. Já jsem to měl stejně do doby než přišla Gene.“
„Ta dokáže zbláznit každého.“ usmál se.
„Zřejmě. Oba jsme toho důkazem.“
„Víš něco z její předešlého života?“
„Ani ne. Ale nic pěkného se jí zrovna nedělo. Paměť měla zablokovanou. Jediné co dokázala přijmout, byla její kamarádka. Na rodinu zapomněla a nehodlá si na ni vzpomenout. Pohřbili ji a přesto to nebyla ona. Byly si tak na vlas podobné. Není známo jak je to možné, protože dvojče neměla. Jediný způsob, který mě napadá, je, že ji ten co jí věznil, dal jednu ze svých žen na plastiku a změnil její tvář.“
„Docela ji chápu. Také bych nejradši zapomněl na všechno z předešlého života než jsem se stal tím čím nyní jsem, nebo čím jsem byl.“
„Jak to myslíš?“
„U nás, jak víš, jsem - byl muž harému a mého domu. Než jsem se tím ale stal, musel jsem projít krvavou bitvou, která se týkala mých bratrů. Byli jsme si blízcí, ale pak to přišlo. Dovršeli jsme věku, kdy z nás byli muži hodní vládnout vlastnímu harému a domu. Jenže hoden je toho jen ten nejsilnější. Musel jsem zabít všechny své bratry nebo aspoň ty, kteří se mi odmítali poklonit a přijmout mě jako hlavu rodiny, kterého budou muset poslouchat a sloužit. Z dvaceti nás přežilo pět. Ostatní jsem musel zabít nebo nechat zabít. Čtyři z bratrů se mi poklonili a poslouchají, ty jsem nechal žít. Ti bratři, kteří už měli rodinu, musel jsem přikázat, aby byli usmrceni jejich synové, aby neměli právo se stát vlastníkem mého domu a právo vzít mi, co jsem si vybojovaj.“
„A co jejich ženy a dcery?“
„Ty jsem prodal, ty krásné jsem si nechal.“
„Nechtěl bych být tvým bratrem.“ na chvilku se odmlčel. „Takže to znamená, že to tví synové budou muset udělat to samé?“
„Ano.“
„A co otec?“
„Otec buď zemře, nebo ho jeden ze synů sesadí z čela jako tomu bylo u mě. Syn může dát rozkaz popravit nebo dát mu život a otec může žít ve vyhnanství s žádným pravém se vrátit.“
„Ty vaše zákony nechápu.“
„Přiznám se ti. Chci odejít z téhle země, stejně by mě tu za pár dní čekala smrt. Jestli tě můžu poprosit, chtěl bych odcestovat s tebou a Gene.“
„Můžeš. Ale je ti jasné, že se budeš muset smířit s našimi zákony.“
„S tím počítám.“
„Ale myslím, že teď máme jiné starosti.“