Noční můra otrokyně

Kapitola 4

„Šéfe. Našel jsem je.“ řekl mužský hlas do mobil
„Výborně. Řekni to ostatním a sledujte je.“

„Kdy je ten ples?“
„Zítra.“
„Tos mi to nemohl říct dřív?“
„Proč?“
„Zamluvila jsem nám stůl.“
„Tak to zruš.“
„No dobře. A v kolik začíná?“ řekla Gene smutně, ale tak aby to nevyznělo jako výčitka.
„V pět.“
„Dobře. Tak já jdu.“
„Kam?“
„Do šatny.“ poslala vzdušný polibek
„Mám jít s tebou?“
„Ne. Chci, aby to bylo překvapení.“
„Budu se těšit.“

Gene vešla do své šatny a otevřela skříň, kde bylo deset ramínek plesových šatů -  černé, rudé, burbonové, šedé, zlaté, stříbrné, bílé, královské modré, šaty které přecházely z černé do rudé, pak bílé do modré. Od malých výstřihů po hluboké ať už na zádech nebo vepředu, ramínka bez ramínek, d kamínky a bez, s flitry a bez... Každé šaty jinak zdobené a jiný střih. Když si konečně vybrala šaty - královské modré s jemným zdobením, přiléhavé na mé tělo, dlouhé až na zem. Šla si vybrat boty. Volba byla jasná. Vysoký podpatek ve stejné barvě jako šaty - hodně podobné těm, jako měla ta spisovatelka ve filmu Sex ve městě.
„Lásko.“ zavolal na Gene Daven z obýváku
„Copak?“
„Pojď ke mě. Jsem tu dlouho sám“
Zasmála jsem nad tou větou. „Co budeš dělat, až budu v práci?“
„Budu tě muset unést.“
„To bych si měla pořídit ochranku.“
„To se mě bojíš?“ zasmál se a Gene s ním.
„Miluju tě.“
„Já vím.“ políbil mě. Víkend utekl strašně moc rychle. První den práce. Natěšená, vystrašená tep snad na sto dvacet stojí před firmou. V černých šatech s botami na vysokém podpatku vstoupí do budovy. Pozdraví ženu, se kterou telefonovala, stoupla si do výtahu, stiskla tlačítko a vydala nahoru do své kanceláře. Pozdravila ředitele a ten ji hned zaúkoloval - přinést kafe, vytisknout papíry a přinést je, zavolat na letiště a objednat soukromé letadlo pro pět osob do New Yorku.
„Vše je zařízené pane.“
„Výborně. Donést mi ještě kafe.“
„Jak si přejete.“ Gene za sebou zavřela dveře a muž si něco brumlal pro sebe. Za malý moment Gene byla zpátky s hrníčkem. Postavila jej před ředitele a čekala na pokynutí.
„Co děláš v pátek?“
„Proč pane? “
„Odpověz na otázku!“
„Už něco mám.“
„Zruš to. Půjdeš semnou na firemní večírek.“
„Co prosím?“
„Rozumněla jsi.“
„Omlouvám se, ale budu muset odmítnout.“
„Pak si připrav deset tisíc pokutu.“
„Proč jako?“
„Bylo to ve smlouvě,kterou jsi podepsala. Odstavec číslo šest povinnost asistentky.“
„Ty...“
„Buď poslušná a udělej, co jsem ti řekl.“
„Mám na vybranou?“
„Ano. Buď večírek nebo pokuta.“
„A jedná se jen o večírek s firmou.“
„Ano. Noc jiného po tobě nechci.“
„A můj partner.“
„Klidně ho vem s sebou, ale budeš semnou, s ním výjimečně.“
„Zeptám se ho.“
„Výborně a teď jdi.“propustil ji ředitel, Gene zavřela za sebou dveře, vzala do ruky mobil a vytočila číslo Davna.
„Gene.“
„Ahoj miláčku.“
„Co se děje? Máš divný hlas.“
„V pátek je firemní večírek. Půjdeš?“
„Měli jsme jít...“
„Já vím...“ ukápla jo slza
„Tak půjdeme jindy. Gene, ty pláčeš?“
„Nene to se ti jen zdá.“ snažila se vše zamaskovat.
„Teď lžeš.“
„Chceš jít?“
„Já tam nikoho znát nebudu.“
„Dobře. Mám něco koupit až pojedu do krámu?“
„Nemusíš. Dneska končím dřív, tak nakoupím.“
„Dobře tak doma.“
„Co chceš dobrého?“
„Uděláš knedlíkovou polévku?“
„Jak si přeješ, moje královno.“
„Tak pa. Těším se na tebe.“
„Já taky.“
Z telefonu se ozvalo „Gene, do kanceláře!“
„Co zase chce?“ řekla si tiše, tak aby ji šéf neslyšel. „Ano pane.“
„Pokud se nemýlím, pauza na oběd nebo že bych já vám dal volno, o tom nepadla ani zmínka, takže se ptám, kdo vám řekl, že můžete telefonovat?“
„Nikdo pane.“
„Správně. Takže pro příště, pouze pauzy a volna. Tehdy si můžete dělat, co chcete. Rozumíme si?“
„Ano pane.“
„Teď jdi.“

Pracovní doba šla šnečím krokem. Konečně skončila, sbalila si věci, ale ještě před odchodem ji zastavil šéf... „Zvu vás na skleničku.“
„Je mi líto. Nejdu.“
„Ale jdete.“ přitáhl si Gene k sobě
„Co si to dovolujete! Okamži...“ nedotkla větu, protože ji přitiskl rty na její a jazykem si "prosekával" cestu tomu jejímu. Nehodlala se mu jen tak oddat, vykopla koleno a tím mu zasáhla jeho partie a jako perlu mu vlepila facku, až na jeho tváří se objevil červený flek. Než se stačil zpamatovat, vzala nohy na ramena a utíkala, i když na podpatcích to šlo těžce, podařilo se jí utéct, chytila nejbližšího taxíka a ujížděla, co nejdál odsud.