Noční můra otrokyně

Kapitola 33.

Gene se vzbudila uprostřed hádky, kterou slyšela za dveřmi pokoje. Dveře byli zamčené.

*Lukas a spol*
„Jasně jsem vám řekl, že od těch tří chci mít pokoj! Dal jsem rozkaz je sledovat a mít oči a uši všude a vám se podaří je ztratit! Platím vám snad málo!?“
„Pane. Zaslechli jsme, že jsou ubytovaní v hospodě U Třech hladovejch.“
„A?“
„Byli jsme tam, ale prý tam nikdo takový nebydlí. Sledovali jsme tu hospodu tři dny, ale nikoho z těch tří jsme nezaznamenali.“
„Někde se tam skrývají. Jestli se pokusí postavit se nám do cesty - jakkoliv - zastřelte je, nenápadně, ať nemusíme zametat více stop než bude třeba. Jasné?!“
„Ano šéfe.“
„Běžte.“ Jakmile Gene uslyšela kroky blížící se ke dveřím, utíkala do postele a rychle se snažila usnout, což se během pěti vteřin nepovedlo, a tak aspoň předstírala, že spí. Otevřeli se dveře. Lehl si do postele a pohladil ji. „Já vím, že nespíš.“ řekl tiše do ouška. Ale Gene hrála hru na hluchou a spící Růženku dál. Lukas dobře věděl, že vše jen předstírá. Začal se jí dotýkat pod peřinou na "tajných" místech. Gene zmáčkla peřinu a "nenápadně" ho objala - stylem pravou nohu přes pánev a pravou ruku kolem hrudníku, potom se usmála a "spala" dál. Lukas to tak nenechal. Překulil se s ní a ona se ocitla pod ním. Chytl ji za obě ruce, prsty do sebe zapadly jak klíč do klíčové dírky. Až teď Gene otevřela oči a pohledem se spojila s očima Lukase.
„Proč jsi křičel?“
„Ty jsi poslouchala za dveřmi?“
„To jsem ani nemusela. Bylo tě slyšet až sem. Tak řekneš mi, co se děje?“
„Mám jen problém se třemi chlapy. Ale to tě nemusí trápit maličká.“
„Co jsem říkala o těch zdrobnělinách!“ fakt už jí štval.
„Mě baví tě tak zlobit.“
„Ale mě to nebaví.“ řekla smutně a přestala se mu dívat do tváře.
„Ale to není, co tě trápí.“
„Proč mi neříkáš  všechno? Pravdu?“
„Jak to teď myslíš?“
„Tak jak to říkám. Všechno mi tajíš.“
„A co tajím?“
„Tak třeba teď. Kdo tě štve?“
„Nedáš pokoj, dokud ti to neřeknu, viď?“
„A o tomhle mluvím, Lukasi. Pokud chceš abychom byli pár, musíš mi říkat vše. Jinak pár nejsme a nebudeme.“ dala ultimátum.
„Dobře.“ No tak teď hezkou pohádku. Co třeba... Ne to je blbost. Tak jdeme vymýšlet za pochodu a snad mi uvěří. „Všechno začalo před třemi lety. Byl jsem na vojenské misi. Spolu semnou tam byl i můj velmi dobrý přítel, tedy aspoň bývalý dobrý přítel. Já měl rozkaz zůstat na misi o půl roku déle než on. Odjel domů. Poprosil jsem ho, jestli by se mi nepostaral o rodinu.“ začala mu po tváři téct slza. „Vracel jsem se. Štěstí mě po příjezdu domů opustilo. To co na mě čekalo, se mi nezdálo ani v tom nejhorším snu. Čekali na mě muži od kriminální policie a odvezli mě s sebou. Nechápal jsem proč. Potom mi vše objasnili.“ slzy přibývaly. „Ukázali mi fotografie, kde byli členové rodiny - nejmladší sestra, bylo jí jedenáct, další mladší bratr, tomu bylo patnáct, můj nejbližší bratr, tomu bylo dvacet dva. Poslední fotografie patřila mé matce. Všichni na těch fotografií byli mrtví. Podřízl jim hrdla. Prý smrt nastala téměř hned. Nechápal jsem, kdo by byl takové hrůzy schopen. Řekli mi, že mají podezřelé. Odvedli mě do místnosti s černým sklem. Požádali mě, abych identifikoval lidi, které jsem znal. Nechápal jsem. Ostatní není důležité. Vše se objasnilo až po čtvrt roce. Všechny důkazy, které získali, ukazovaly na jednoho člověka. Mého přítele z party na misi, ten kterého pustili o půl roku dříve. O rodinu se postaral do písmene, ale úplně jiným slova smyslu, než jsem si přál.“
„Kdo to byl?“
„Nebudu říkat jeho jméno. Nechci jméno vyslovovat, chtěl bych ho jen vidět umírat.“
„To ti věřím. Tušíš, proč to udělal?“
„Ne. Nechtěl jsem ho vidět. Nejvíce mě nasralo, že dostal za čtyř násobnou vraždu tři roky vězení. Teď opět je na svobodě. Proto chci, abys byla v bezpečí. Nechci o tebe přijít.“ vzal její tvář do dlaní a vášnivě jí políbil.
„Neboj. Umím se o sebe postarat.“
„To oni říkali také, a jak dopadli.“
„Já jsem ale jiná. A taky bys mi mohl už důvěřovat.“
„Já jen mám strach. Po tom úraze, nechci abys byla ve větším ohrožení než jsi byla.“
„Žijeme jen jednou a já chci ten svůj život prožít naplno a ne být zavřená v kleci a bát se o život. Smrt stejně jednou přijde, je jen na nás jak si život přizpůsobíme a jak ho prožijeme a já ten svůj chci prožít plnými doušky. Rozumíš mi?“
„Rozumím, ale stejně...“
„Ššš.“ utišila Gene Lukase.

*Daven, Heslin a Johny *
Odbila půlnoc. Všichni tři bydleli v hospodě U Třech hladovejch na půdě téměř zadarmo. Přes den většinou se snažili spát a večer plánovali, co podniknou.
„Johny, to je šílenství.“ řekl Daven.
„Je, ale jiný nápad nemáme a jak jinak ji chceš dostat odtamtud?“
„Slib mi, že ale do ničeho nepůjdeš sám.“
„Ať tak nebo tak. Poradím si. Mám mnoho tváří.“
„Ale stejně. Nedělej nic, co by tě ohrozilo na životě.“
„Slibuju.“