Noční můra otrokyně

Kapitola 29.

Rameno se zanítilo. Jestli nedostane okamžitou péči, nedává se Davnovi zrovna dvakrát velká šance na přežití. „Nebude se ti to líbilo, ale když to neudělám...“
„Vyndej to. Už jsem to párkrát zažil.“  Heslin kývl, něco prohodil ke sluhovi, ale to už Daven nevnímal.
„Nenene, žádné spaní, slyšíš!“ dal mu pár facek, aby se zmátořil a jakmile byl při smyslech, začal Heslin "operovat".
„Dělal jsi to někdy?“
„Tak všechno je jednou po prvé.“ Daven se trochu znepokojil „To byl vtip. Se zbraní se sice nekamarádím, ale s tímhle docela zkušenosti mám.“
„Neříkej mi, že jsi se až tolik zajímal o medicínu.“
„Medicína, architektura... Ahh, všechno je to tak dávno. Neměl jsem právo studovat tyto obory, ale měl jsem výborné učitele a kamarády a ti mi to všechno ukazovali a učili mě.“
„Teď si připadám jako úplný blbec před tebou. Umíš toho tolik, jako málokterý člověk na zemi.“
„Možná. Ale taky to můžeš dělat. Stačí chtít.“
„To rozhodně. Ale je tu to slovo - chtít.“
„Ano, chtít je velké slovo, ale dělat je větší.“
„Nestudoval jsi ještě filozofii?“
„Jen něco málo jsem četl, ale není to zrovna oblíbená stránka.“
„Že tak občas mluvíš.“
„Už mi to pár přátel také říkalo... Můžeme jít na to?“ Daven jen přikývl. Zakousl se do látky, kterou mu dal. Heslin se začal šťourat v zanícené ráně. Bolelo to jako čert. Davnovi se začalo mlžit před očima, pot mu stéká úplně po celém těle, i tam kde byste to nečekali. Konečně narazil na kůlku. Uchopil ji a pomalu ji vytahovat z těla ven. Kůlka byla sice venku, ale operace pokračovala dál. Vydesinfikoval ránu, opálil jehlu a začal šít. Daven už bolest nevnímal. Byl tak zesláblý, že se na nic už nezmohl. Před očima se mu zjevila postava v bílých šatech - Gene. Byla nádherná. Podávala mu ruku, on ji přijal a šel za ní. „Davne! Davne!“ otočil ho na záda. Nedýchal. „Tohle mi nedělej. Gene mě zabije za to, že jsem tě nezachránil! No tak, dělej. Dýchej, ty debile! Dýchej!“ resuscitoval ho. Po dvou minutách začal dýchat. Heslin byl spocený až to vypadalo jako by právě vyšel ze sprchy.
„Ty jsi mi vážně řekl debile?“
„To se ti muselo zdát.“
„Tys mi snad tančil na hrudníku.“
„Musel jsem tě nějak probudit. Kdybys tady zemřel, Gene by mi to neodpustila.“
„Kam nás to vlastně vezeš?“
„Zpět do Evropy.“
„Byl jsi někdy u nás?“
„Ne. Ale dost jsem o tom četl. Chci začít nový život a na ten starý zapomenout.“
„Rád ti pomohu najít pravé místo pro žití.“
„Teď ale musíme odsud vypadnout. Ještě pár mil a měla by na nás čekat další loď. Jen se musíme modlit, aby na nás nečekali někde na břehu.“
„Vždyť jsi říkal, že neví kam míříme.“
„To sice ano, ale můj syn má zřejmě až až moc velké prsty.“
„Je rady někde telefon?“
„Ano. Ale jestli ho použiješ, dokáží nás vystopovat.“
„To ano, ale také je můžeme zmást.“
„Teď trochu nevím, jak to myslíš.“
„Jistě máš tady nějaký náhradní člun, loďku.“
„Jistě.“
„Až budeme u té lodi, zatelefonuju svému příteli, zavěsím a necháme ji volně plout, tu pak vystupují a my získáme náskok.“
„Zřejmě lepší nápad nemáme.“
„Domnívám se.“
Loď byla v dohledu. Daven vytočil číslo svého přítele. „Prosím.“ ozvali se z telefonu.
„Daven. Plán X Y G.“
„Jedu. S R F.“
„Astra.“ Heslin na jejich rozhovor koukal jak jelen, absolutně nechápal o co go. Plán, Astra... Daven zavěsil. „Umíš plavat?“
„Samozřejmě. Proč?“
„Loď pošleme k pláži a my dva doplaveme k té lodi. A pak nám zbývá asi pět hodin cesty.“
„Kam?“
„Přítel na nás bude čekat pět hodin odtud.“
„Co znamenala ta písmena a Astra?“
„Souřadnice.“
„Jasně.“
„Šifrované. To nás učili na výcviku. Tyhle souřadnice umí jen dvacet lidi po celém světě.“
„Doufám, že nikdo takový není přítelem mého syna.“
„To by byla až moc velká náhoda.“

*Gene
„Paní, jsme na místě.“
„Už?“
„Ano.“
Vyšla na palubu. Před jejím očima se objevila nádherná krajina, čerstvý vzduch a švitoření ptáků.
„Kde to jsme?“
„V Thajsku.“
„V Thajsku?“ divila se Gene. „Já myslela, že máme jet do Evropy, ne do Asie.“
„Jak bych to jenom řekl, nastala změna plánu.“ řekl někdo za jejími zády. Hlas ji naháněl husí kůži. Myslela si, že jeho hlas už nikdy neuslyší... Nádherný svět, který byl před ní, se zkazil během pěti vteřin. „Rád tě opět vidím.“ řekl.
„Já jsem ráda, že tě nemusím vidět, stačí když slyším tvůj odporný hlas.“
„Proč tak nepřátelsky?“
„Jak bych s tebou měla mluvit po všem, co jsem s tebou prožila?“
„Neříkej, že se ti to nelíbilo. Nebýt mě, nepotkala by jsi Heslina a neměla bys dvojčata.“
„Opovaž se jim něco udělat. Uděláš a je po tobě.“
„Nechám je být, když půjdeš semnou.“
„Opět mě chceš prodat? Posluš si. Třeba ti vidělám více peněz než naposled.“
„Možná, ale stýskalo se mi po tobě. Teď tě chci mít já.“
„Tak to tu dlouho nebylo.“
„Viď? A mě to tak chybělo.“
„Já bych bez tobě přežila. Jak ses o mě vůbec dozvěděl?“
„Hned se rozkřiklo, že utekl Heslin - jeden z nejbohatších mužů, jeho sluha a děvka.“
„Nejsem ničí děvka!“
„Vážně? Já si to pamatuju trochu jinak.“
„Zřejmě. Dokud jsi nevyměnil smlouvu.“
„Já?“
„Ano. Nejsem a nebudu děvka. Minulost je minulostí!“
„Omyl děvenko. Vše je černé na bílém, a co je psáno, to je dáno. To jistě znáš“
„Tebe bych radši neznala.“ prezident se jen zasmál. Luskl prsty. Jeho gorily přišly a odvedli Gene z lodi.
„Půjdu sama.“
„Nechte ji. Ale žádné hlouposti, jinak víš, kdo to odskáče. Nechceš, abych dal rozkaz s malým mučení tvých dětí. Mohl bych třeba začít s holčičkou.“
„Nech je být. Půjdu s tebou.“