Noční můra otrokyně

Kapitola 22.

Další dva měsíce uplynyly jako voda. Gene má bříško hezky zakulacené. Heslin ji doslova nosí na rukách, dělá první poslední, aby se jí a dítěti, co nejlépe dařilo. Je i více otevřený, přívětivější než dřív, můžete mluvit o čemkoli, on vás vyslyší. Hodně se změnil, nebo snad někdo? Možná obojí, je ale pravda, že k Gene má jiné postavení než k ostatním. Není to tím že je těhotná, protože další jeho ženy jsou také těhotné, tak čím to tedy je? Někdo hlasitě křičí, rychle sloužící běží do lázní. Tam na zemi najdou zkroucenou jednu z těhotných žen. Otelisch - pravda, je hodná, ale vzhledově stále stejná. Stále má bradavici, tu ji ještě nikdo nevypálil, možná by jí to prospělo na kráse. Daven ji bere do náruče a běží s ní na lůžko. Z pod její jeskyňky teče krev, zakrvácela svůj šat, šat Davnův I prostěradlo. Rychle přiběhla porodní bába. Všem bylo jasné, že potratila, ale potvrdit to může jen bába. Ta jen přikývla. Otelisch se do očí hnaly slzy smutku, Gene též. Její hormony ji tělo blázní. Chvilku je veselá, ledacos ji rozpláče a hned je zas jako sluníčko. Jeden nikdy neví. Tentokrát se vtělila do smutku, protože dobře věděla jakou bolest teď snáší Otelischa. Ale pomoct ji nijak nemůže, ví, že pak je to kolikrát horší, musí se s tím vypořádat sama. Přišel Heslin za ní. Klekl na koleno, pohladil ji vlasy a vložil ji do dlaně smaragdový prsten ve tvaru slzy. Pak hned vstal a odešel opět do pracovny. Porodní bába ji dala čaj na spaní, spala až do druhého dne.

Daven posílá psaníčka Gene, zapečené v housce. Ta jej rychle schovává do výstřihu. Sedá si na svoji matraci, kde si otevře knihu, vloží do ní papírek, přečte a pak ho hodí nenápadně do krbu, kde shoří na popel, aby si nikdo nemohl vzkaz přečíst.
Je to dobrodružné, nebezpečné, riskují vlastní životy jen proto, že se milují. Romantické jako z románu.

Čas utíkal strašně, hodně rychle. Jeden neví, jak rychle dokáže utéct týden, měsíc. Gene už má pěkné bříško. Častěji cítí miminko, jak si v ní hraje. Občas vidí jeho ručičku, nožičku nebo když se právě přetáčí. Nyní je jí věnovaná všechna možná péče, kterou může těhotná žena dostat. Heslin se jí věnuje jak jen může, ostatní ženy na ni docela žárlí, nikdy žádné z nich se tolik nevěnoval. Sice si každý nebo obvečer si některou k sobě povolá, ale je to spíš směrem buch Buch, ach ach a další den pryč. Ženy to nemají zde jednoduché... Jednou za půl roku je ženám dovoleno, za doprovodu jeho  služebnictva, jít ven - kamkoli, tržiště, veřejné lázně (samozřejmě dámské), knihovna... Právě takový jeden den připadl na dnešek. Gene si nebyla jistá zda je dobrý nápad někam jít, když ji porod klepe na vrátka, v tom má ještě divný pocit, divný pocit, který říká: něco se stane. Heslin ji ujistil, dovolil, že smí jít. Doprovod ji budou dělat hned dvě služebnice -  porodní bába a její pomocnice, a jeden služebník, pro případ, že by porodní baby potřebovaly Gene někam odnést, ale mimo to, také nesl košík s penězi a zboží, které nakoupila. Najednou byl slyšet strašlivý, hlasitý křik, rány... Prach udělal hustou záclonu a zabránil všem něco vidět. Ač se zdá, že kultura je středověká, ostatní ne. Začalo se střílet do davu, krev stříkala po všech lidech, kdo stal v blízkosti střeleného. Gene si nikdy nemyslela, že to spatří na vlastní oči. Ale Bůh je nevypočitatelný a vše mění během okamžiku. Gene služebnictvo schovávalo a popohánělo jí zpět do domu. Krásná nálada zmizela, začal strach, který ještě nezažila. Heslinův dům byl hodně daleko a Gene začal docházet vzduch. Maličké z Gene mělo boxovací pytel a každá rána ji bolela. Všechen stres a strach vyplaval do posledního písmenka. Gene praskla plodová voda. Jako vážně, pane Bože? Teď? Děláš si ze mě srandu? Uprostřed střílečky mám rodit? Nemohl jsi to nechat na lepší dobu. Ne, protože to bys nebyl ty. Ty, který zkazíš v tu nejkrásnější chvíli. Ty toho prostě nenecháš. Myslela jsem si, že jsi spravedlivý? Heh, jasně. Ti bohatí si to myslí, ale co my? My prostí lidé, co žijí jak se jen dá a radují se z každé maličkosti. Něco ti řeknu, jestli porodím zdravé, krásné dítě nehledě na pohlaví, nedám mu křesťanské jméno, dám mu takové, abych se tě navždy zřekla, parchante zatracenej! Poprvé v životě Gene mluvila takto s Bohem. Kdyby jí kdokoli jiný slyšel, myslel by si, že přišla o rozum a dali by ji hned do blázince - jestli zde nějaký existuje.