Noční můra otrokyně

Kapitola 18

„Darza Solide.“ pozdravil Daven svého starého, a to do slova, přítele.
„Darza Davne. Dlouho jsme se neviděli. Kde jsi byl takovou dobu?“
„Doma, práce, žena... Dlouhý příběh.“
„Ty a žena? Vždyť to není ani možný. Pokud si pamatuji, a že mám paměť dobrou, byl jsi pěkný kurevník.“
„Minulost jsem zahodil. Teď žiju a hledám Gene.“
„To je ta žena?“
„Ano. Byla sem odvezena a prodaná, pokud jsem dostal správné zdroje.“
„Pravda je, že byl nedávno trh s dívkami. Možná tam byla a pokud ano... No byly prodávány za velké mění. Popiš mi jí. Třeba jsem ji viděl.“
„Dobře...“ Daven začal vyprávět jak Genevieve vypadá, kolik jí je let. Solidem jen přitykával. „Ano. Dvě takové tu byly. Jedná byla prodaná za vysoké prachy panu Heslinovi Al Vo Pokiselijačovi. Nikdo jiný mu zde neřekne nežli Heslim nebo Kurza - ten, co rád... No však víš co. No a ta druhá, ta by tomu odpovídala víc, byla prodána panu Heslinovi Al Debímu. Ale být tebou, nic nepodnikám. Když se něco pokazí, odserete to oba.“
„To vím moc dobře, ale i tak se aspoň o to pokusím.“
„Zřejmě ti to nerozmluvím, že?“
„Ne. A děkuju.“

Gene vyšla z pokoje svého pána. Namířila si to rovnou do lázní, kde se o ní postaraly služebné. Pára, teplá voda... Nádherné.
Když se vrátila do části domu, kde byly ženy se svými dětmi, atmosféra zhoustla. Všechny pohledy směřovaly na ni. Gene šla pomalu ke své matraci, položila si své oblečení, vzala si kartáč na vlasy a začala si rozčesávat své dlouhé, mokré vlasy. Přišla za ní malá dívka, dcera jedné z jejích, teď nevím jak bych to popsala, spolumanželky? Spolubydlící? „Gene.“ řekla malá dívka.
„Ano?“
„Odkud jsi?“
„To je hodně daleko. Ale je tam krásně.“
„Povíš mi něco o tvé zemi?“
„A co tě zajímá?“
„Všechno. I mí bratři i sestry by to chtěli vědět.“
„A dovolily vám to maminky?“ podívala se na ženy. Přitakaly. „Nu dobrá. Pojďme si sednout tamhle na koberec, ať na sebe dobře vidíme.“ Gene usedla na houpačku. Houpačka byla spíš jako gauč visící za provazy, ale velmi pohodlný. Usedla do tureckého sedu a začala vyprávět. Začala historií. Nejdéle se zdržela v době Karla IV. „Byl to nejlepší panovník naší země. Nechal vystavět nové město pražské, Karlův most, univerzitu, další města, katedrály, chrámy... Když byl malý chlapec, vyrůstal s matkou, královnou Eliškou Přemyslovskou, poslední přeživší z tohoto rodu. Učila ho o kráse zemi, jak by se o ní mělo pečovat. Jeho otec jí ho vzal a dal do výchovy do Francie. Když se vrátil do Čech, spatřil chudou, zničenou zem, tu kterou si pamatoval, už neexistovala, lid hladověl, úroda téměř žádná a to co si vypěstovali, museli odevzdat vojsku. Jeho otec Jan Lucemburský byl špatný král, říkalo se mu Král cizinec, většinu času trávil v bitvách a o zem se nastaral, ta mu byla cizí. Karel, tehdy ještě princ, se začal angažovat do vylepšení země. To se otci nelíbilo, protože si získával lid a ti ho chtěli dosadit na trůn. Karel byl vyhoštěn. Otec za nedlouho onemocněl a úplně oslepl. Přivolal tedy svého syna zpět, aby se s ním rozloučil a společně pak vyjeli do bitvy, která se stala pro Jana Lucemburského osudnou. Zemřel roku 1346 v bitvě u Kresčaku a Karel se stal novým králem. Byl čtyřikrát ženatý, jeho nástupcem byl Václav IV. Dlouhá léta se Karel snažil být jako otec, jezdil rád na turnaje. Jeho poslední turnaj ho málem zabil, když vstal téměř ze smrtelné postele, uvědomil si svoji lehkovážnost, upustil od napodobení Jana a zajímal se více než kdykoliv jindy o svou zem. Poté co Karel IV. zemřel, na trůn nastoupil jeho syn Václav IV.“
„Čtyřikrát ženatý? To měl harém jako náš otec.“
„Ne, ne. V naší zemi je to zakázané. U nás to chodí tak, že když zemře manžel, manželka, teprve se může uskutečnit další sňatek, nebo když se pár nechá rozvést.“
„Takže jeden druhého zabije?“ tázal se starší chlapec.
„Kdepak. Umře stářím, nemocí...“ najednou se ozval hlasitý zdálený.
„Rychle, je čas modlení.“  upozornila jedna žena, podle hlasu jsem ji ale nepoznala. Všichni si sedli do kruhu a začali něco huhňat.
„Já ale nejsem věřící.“
„Tady se musíš modlit, i když nejsi věřící. Tady nemáš na výběr. Buď se modli nebo tě zabíjí.“
„A jak se modlí? Neumím žádnou modlitbu, maximálně kterou znám je u nas: Pane Bože proč? Bože, stůj při mě. A tím to hasne.“
„Opakuj po mě.“ Gene se jí pokoušela napodobit. Občas se chytila, ale nejspíš si bude něco broukat, a ve své mysli myslet na Davna, který ji snad z tohodle peklo - ráje vysvobodí. Modlení se zdálo nekonečné. Trvalo snad hodinu, poté všichni vstali a rozešli se.