Lovci: Probuzení monstra

#4

„Ok, malá je v nemocnici," konstatoval Peter spokojeně a uvelebil se na místě spolujezdce. „Teď bychom si mohli pokecat s naším novým kamarádem."

Ze zadních sedadel se ozvalo tlumené zasténání. Peter hodil rychlý pohled pohled přes rameno na spoutaného Nathana.

„Mimochodem, že jsem kvůli tobě musel tahat v téhle kose uprostřed noci pistoli z ledové vody mi zrovna na náladě nepřidalo. Máš štěstí, že nejsem mstivý. Ale na tvém místě bych se snažil mě už víc nenaštvat," poradil mu laskavě. Nathan ztuhl a pokusil se splynout se sedačkou.

„Přestaň ho děsit. Kdyby sis dával pozor, nikdy bys o tu zbraň nepřišel, to především," zamručel Daniel a nahodil motor.

Nejeli daleko. Daniel vlastně jen popojel na nedaleké parkoviště, teď uprostřed noci opuštěné, a zaparkoval v rohu mimo dosah pouličního osvětlení. Pak pomohl Nathanovi z auta a usadil ho na kapotu. Jednak to snižovalo pravděpodobnost, že se mladík pokusí předčasně zmizet do tmy a jednak Nathan zrovna teď vypadal, že bez opory se nejspíš složí. Peter se postavil tak, aby zády kryl výhled případným náhodným kolemjdoucím. Daniel se na Nathana lehce pousmál.

„Uvolním ti pusu," sdělil mu. „Je mi jasné, že pokud se rozhodneš ječet, nejspíš ti v tom nezabráním, ale ujišťuji tě, že víc jak jedno pomoc nedáš. Rozumíme si?"

Nathan těžce polkl a pak přikývl.

„Fajn," Daniel se natáhl a rychlým pohybem strhl náplast, kterou mladíkovi přelepili ústa. Nathan se neubránil bolestivému syknutí, ale o nějaký hlasitý projev se naštěstí nepokusil.

Ačkoliv se očividně snažil nedívat Peterovým směrem, oči mu stále sklouzávaly k pistoli, kterou držel volně před sebou. Nebyla to ta samá pistole, kterou zhruba před hodinou lovili z rozbahněného potoka. Takhle byla suchá, dokonale funkční a hlavně nabitá posvěcenými náboji, plněnými mimo jiné solí a stříbrem. To samozřejmě Nathan netušil, ale ani tak mu pohled na zbraň, namířenou víceméně jeho směrem, zjevně na klidu nepřidával.

„Co mi chcete?" zeptal se tiše. „ Nic jsem vám neudělal."

„Klid," pokrčil Daniel rameny. „Chceme jen pár odpovědí na pár jednoduchých otázek."

„A proto mě svážete a vyhrožujete mi pistolí?" Nathan na zdůraznění svých slov pozdvihl svázané ruce a očima znovu sklouzl k Peterově zbrani.

„Tak pro přesnost, mi ti pistolí nevyhrožujeme, maximálně tě s ní ohrožujeme," ohradil se Daniel. „A celkově jde jen o základní bezpečnostní opatření. Vzhledem k situaci, v jaké jsme se setkali, naprosto pochopitelné. Ale k věci. První a vlastně hlavní otázka, která nás v tuhle chvíli zajímá, zní, co jsi zač?"

„Už jsem vám to říkal," ozval se zoufale mladík. „Jmenuju se Nathaniel Craig. Studuju tady medicínu. Můžete si to ověřit."

„Já se neptal kdo jsi, ale co jsi," zastavil ho Daniel. „Ale když už jsme u toho ověřování, zatímco se tady můj kolega plížil okolo místní nemocnice a podstrkával malé děti pod dveřmi či co, udělal jsem si malý průzkum."

S těmi slovy vytáhl z kapsy popsaný kus papíru a jal se úředním hlasem předčítat.

„Nathaniel Creig, stár dvacet tři let, narozený v Charlottesville, Virginia. Matka Elisabeth Creig, otec neznámý. Jmenovaný v současné době studuje čtvrtý ročník na medicíně na místní univerzitě." Složil papír a usmál se na mladíka. „Dokonce jsem našel i fotku z poslední ročenky. Podoba jasná. Takže ano, věřím ti, že jsi Nathaniel Creig. Taky."