Lovci: Probuzení monstra

#30

Konečně zahnuli na lesní cestu, kde obvykle při svých výpravách do lesa parkovali. Nathanovo auto už tam stálo a Nathan sám netrpělivě přecházel po krajnici.

„Že se tak ptám, co máte v plánu udělat?" ozval se náhle odzadu šerif.

„Pokusit se zachránit situaci," odpověděl lakonicky Daniel. „Jo a když už mluvíme o těch plánech," dodal a otočil se dozadu. „Dovolíte?"

„Co...", začal šerif. Vzápětí ale zmlkl a jen překvapeně zíral na pouta, kterými ho Daniel přicvakl k přední sedačce. „Co to má znamenat?" upravil načatou otázku poněkud podrážděně.

„Nic osobního," pokrčil Daniel rameny. „Prostě si myslím, že budeme mít za chvíli spoustu jiných problémů, než abychom si ještě potřebovali hlídat záda. Případně hlídat vaše záda."

„Myslel jsem, že jste se shodli na tom, že je Wendigo pryč," mračil se šerif. „A svoje záda si dovedu ohlídat sám, děkuji pěkně."

Daniel mu věnoval pohled, naznačující, že o tom druhém tvrzení by se dalo s úspěchem pochybovat.

„Zdá se, že je pryč," odpověděl na první část. „Přesto bych nerad riskoval, že se přeci jen pleteme. A vůbec, beztak jste potlučený po té havárce, běhání po lese by vám nedělalo dobře," zakončil diskusi a protože auto už stálo, vystoupil a přátelsky mávl na čekajícího Nata.

Šerif nevrle trhl připoutanou rukou a hodil pohledem o Peterovi s Kamali.

„Myslíte to vážně?" dožadoval se potvrzení Danielovy akce.

Kamali jen bez zájmu pokrčila rameny, naznačujíc, že co jí týče, nehodlá se do situace míchat a beze slova vyklouzla z vozu za Danielem. Peter muži věnoval omluvný úsměv.

„Věřte mi, že v tom lese být nechcete," ujistil ho. „S velkou pravděpodobností to tam za chvíli bude dost ošklivé."

„To je možné, ale nevysvětluje vaši zjevnou nedůvěru," cukl šerif pouty.

Peter vystoupil z dodávky, zabouchl dvířka a významně poplácal pomačkané plechy. „Opravdu chcete vysvětlit naši zjevnou nedůvěru?" zeptal se. Šerif lehce zrudl a rozpačitě si pročistil hrdlo.

„No dobře," zavrčel a opřel se zpátky do sedačky. Peter se s nevesel usmál, vytáhl z kufru tašku s připraveným arzenálem a zamířil k čekající skupince.

„Šerif nevypadá zrovna spokojeně," poznamenal Nathan. „Kde jste ho vlastně sebrali."

„Ve škarpě. Jak se zdá, udržet dlouhodobě kontrolu nad dvěmi osobami naráz bylo na naše Wendigo příliš," vysvětlil Daniel. „Vyrazíme? Jak nás Kamali laskavě upozornila, to že musí pěšky Matabua příliš nezpomalí, takže bychom sebou měli hodit."

Možná jsem měl vyrazit napřed, uvažoval Nathan, zatímco se snažil udržet tempo s rázujícími muži. Zajímavé bylo, že Kamali s tím zjevně problémy neměla.

Možná ano, když tě předběhne i šedesátiletá stařenka. Tomu říkám být v kondici, rýpl si Watanu uvnitř jeho hlavy.

Hlavně, že já klušu a ty se vezeš, vrátil mu to Nathan. Ale tak jsem to nemyslel. Kdybych vyrazil rovnou, skoro určitě bych byl na místě dřív než Matabu.

A? Co bys dělal, kdyby dorazil Matabu jako další v pořadí. Vyprávěl mu vtipy, aby se nenudil?

Já? Co takhle my? Kdyby ses do toho vložil i ty, nedokázal bys ho nějak zastavit?