Lovci: Probuzení monstra

#14

Dům vypadal tiše a opuštěně, ale oba lovci ho přesto procházeli se zbraněmi připravenými a pečlivě kontrolovali místnost po místnosti.

Včera se během večeře dohodli, že Nathan nějakou dobu zůstane s nimi. Nebyl z toho nijak zvlášť nadšený, ale domů nechtěl a jiné místo na přespání neměl. Protože ale z domu vypadl jen s minimem věcí, přesvědčil je, že by se tu s ním mohli cestou do rezervace zastavit, aby si zabalil alespoň nějaké to oblečení a hygienické potřeby. Pravdou ale bylo, že hlavní důvod, proč trval na téhle návštěvě byla prostá zvědavost nebo možná jakási skrytá naděje, že se mu celé to včerejší šílenství jen zdálo. I tak byl rád, když bez problémů souhlasili, že půjdou dovnitř s ním.

Teď se tedy ploužil v jejich závěsu a sledoval, jak si ověřují, že je tu bezpečno. Na okamžik ho napadlo, jestli si nepřipadají divně, když tímhle způsobem prohledávají zjevně prázdný dům. Pak se opatrně dotkl stále ještě bolavého hrudníku a usoudil, že je přeci jen lepší vypadat trochu divně, než riskovat další střet s nějakou příšerou z nočních můr.

Peter se vynořil z obýváku a zdviženým palcem naznačil, že tady je všechno v pohodě. Daniel kývl a zamířil do patra. Peter s Nathanem v závěsu se k němu přidali. Nahoře už toho k prohledání moc nezbývalo. Kromě koupelny tu byla jen matčina ložnice a Nathanův pokoj.

Dveře do jeho místnosti byly dokořán a mladík při pohledu dovnitř jen zalapal po dechu. Místnost vypadala, jako by se skrz ní prohnal tajfun. Nathan fascinovaně udělal několik kroků vpřed. Když mu cosi zaskřípalo pod nohou. Zastavil a vrhl pohled na zem. Na koberci leželo roztříštěné sklo, zjevně patřící k obrázku, původně pověšenému na zdi na druhém konci místnosti. Krom skla tu totiž ležely i rozbitý rám několik cárů papíru.

Mezi střepy a kousky rámu, ale i jinde po místnosti se povalovaly další věci, jako obsah jeho stolu, který byl převržený na bok a knihy z knihovničky, původně upevněné nad stolem, ale teď stržené ze zdi a pohozené na zem.

„Můj Bože," zašeptal Nathan. „Kdybych tu býval zůstal."

„No nezůstals," Peter ho přátelsky poklepal po rameni.

Nathan k němu stočil oči. Asi by nemělo smysl, pokoušet se mu vysvětlovat jak se teď cítí. Nějaký zdemolovaný pokoj musí pro lovce, zvyklého nahánět všelijaké příšery, znamenat jen drobnou nepříjemnost. Těžko by pochopil, že pro Nathana to znamená další ránu, tříštící poslední zbytky jakéhokoliv pocitu normálnosti, který mu ještě zůstal. Od chvíle, kdy se před pár dny probral uprostřed lesa, zírajíc do hlavně pistole, bez jakékoliv povědomosti, jak se tam k čertu vůbec dostal, se jeho život nepřestal protáčet v divokých kotrmelcích a tohle byla prostě poslední kapka. To ale nemělo cenu vysvětlovat muži, jehož představa normálnosti zahrnovala mimo jiné i noční boje s vlkodlaky. Nebo Wendigem, ať už je to co chce.

„Jasně," kývl tedy jenom a raději se přinutil rozhýbat. Z šatní skříně, která naštěstí zůstala divokým řáděním téměř nedotčená, vytáhl batoh, který si brával na výlety se spolužáky a bez ladu a skladu do něj začal cpát cokoliv, co mu přišlo pod ruku, jen aby už mohl vypadnout.

***

„Řekl bych, že ho ta spoušť v jeho pokoji docela sebrala," zamumlal Daniel.

Peter mrkl na Nathana, usazeného na zadní sedačce. Když našli jeho pokoj totálně zdemolovaný, chvíli se zdálo, že se mladík prostě sesype. Na tom by nebylo nic překvapivého. Zděšení, vztek, zoufalství, jakákoliv emoce by byla pochopitelná. Dokonce i hysterický záchvat. K ničemu z toho ale nedošlo. Po prvním okamžiku překvapení se Nathan prostě jen uzavřel do sebe. Bez jediného slova si sbalil věci a odkráčel zpátky do auta, stojící před domem, aniž by se jedinkrát ohlédl. Dalo by se říct, že bere situaci s překvapivým klidem, kdyby nebylo prázdného výrazu a strnulých pohybů, nasvědčujících, že tělo funguje na autopilota, zatímco mozek si vzal dovolenou.

„Divíš se," odpověděl tlumeně. „Já jen doufám, že neudělá nějakou hloupost."

Daniel jen pokrčil rameny.

„Přivaž ho k sedačce," navrhl.

„To není vtipné," ujistil ho Peter.

„Vidíš, a mě to docela vtipné přišlo."

Peter po něm hodil krátký znechucený pohled, ale raději se zdržel dalších komentářů a věnoval se řízení.

„S tebou je dneska sranda jak v márnici," povzdechl si Daniel dotčeně.

Pak obrátil svou pozornost k ubíhající krajině a ve voze se rozhostilo ticho. Ale nevydrželo dlouho. Ani ne za pět minut si Daniel začal tlumeně pohvizdovat a v tu chvíli bylo Peterovi jasné, že je jen otázkou času, nežli si najde nějaké další téma k rozhovoru.

Překvapivě první kdo promluvil nebyl Daniel ale Nathan.

„Je obvyklé, že Wendigo někoho posedne?" zeptal se. Mluvil plochým, nevýrazným hlasem, prostým veškerých emocí, jako by ho odpověď vlastně ani nezajímala.

„Obvyklé asi ani ne," ujal se slova Daniel. „Podle legend je to za určitých okolností možné, ale jaké ty okolnosti jsou je popisováno dost vágně."

„A co se stane s člověkem, které Wendigo posedne, říkají?"

„Ne, vlastně ani ne. Co takové posednutí člověku udělá se můžeme jen dohadovat," přiznal Daniel.

„Třeba, že se z něj stane vlkodlak?" navrhl Nathan.

„Jak tě napadlo zrovna tohle?" podivil se Daniel a obrátil se dozadu, aby na Nathana viděl.

„Thomas Miele byl posedlý," vysvětloval Nathan svou myšlenku s ledovým klidem. „A byl vlkodlak."

„A na to jsi přišel jak?"

„Mluvili jste o tom, když jste mě tenkrát sebrali v tom lese. Říkali jste, že Miele byl vlkodlak."

Vida, možná byl zmatený a vyděšený, ale postřeh má dobrý.

„To jsme možná říkali," připustil Daniel. „Ale jsem si dost jistý, že o posednutí Wendigem jsme nemluvili. Už pro to, že tenkrát nás to ani nenapadlo."

„Ale dává to smysl. Wendigo chtělo Janette, tak ovládlo jejího otce, aby mu ji přivedl. „Teď jde po mě, i když netuším proč, tudíž si vybral jedinou osobu, která se mohla spolehlivě dostat do mé bezprostřední blízkosti Nebo se pletu?"

„V základě asi ne. Thomas Miele byl téměř jistě posedlý Wendigem a naprosto určitě byl vlkodlak."

„Takže co? Z mojí matky se taky stane vlkodlak?"

„Ne nutně. Vlastně nevíme, jak přesně to funguje. Navíc Thomas Miele byl pod vlivem Wendiga víc jak tři měsíce."

„K prvnímu zabití ale došlo ani ne čtrnáct dnů po jeho zmizení," namítl Nathan. Daniel zaváhal. To byla pravda a jestli měl ta zabití na svědomí Miele, musel být proměněný už v době prvního útoku.

„Možná se mu prostě jen Miele hodil jako vlkodlak víc," nadhodil Peter od volantu.

„Jako, že to dokáže nějak ovlivnit?"

„A proč ne? Protože jsme o tom ještě neslyšeli? Připusťme, že Wendigo zas není tak častá příšera, zato legend se kolem ní točí víc než dost. Skoro bych řekl, že každý kmen měl nějakou vlastní, lehce odlišnou. Proto teď jedeme do té zatracené rezervace. Doufáme, že zjistíme nějaké podrobnosti o tomhle místním strašidle."

Po tomhle proslovu už žádná další otázka nepadla a ve voze se zase rozhostilo ticho.