Lovci: Probuzení monstra

#29

„Máš pravdu mladíku," zamumlala šamanka.

Peter se sice ve svých skoro čtyřiceti zrovna jako mladík necítil, ale neprotestoval. Chápal, že Kamali tak připadat klidně může. Navíc ho teď mnohem víc zajímalo, co zjistila, než jak ho oslovuje. Kamali se totiž skláněla nad jedním ze strážních kamenů, obklopujících její obydlí a tvářila se znepokojeně. Když se Peter s Danielem se přesunuli k ní, pochopili proč. Kámen sice ležel na svém místě, ale byl puklý v půlce a jedna jeho strana byla otočená vyrytým znamením k zemi. Kdokoliv to udělal, musel mít velkou sílu a nejspíš také nějaký nástroj.

„Kdo myslíte, že to mohl udělat?" zeptal se Daniel.

„Šerif? Nerada to říkám, ale jako jediný byl dost blízko Wendigu i Bethy a zároveň nechráněný. Jsem hloupá, měla jsem trvat na tom, aby také nosil ochranný amulet."

„Počkat, šerifovi jsem dával svůj amulet, když nás tenkrát v lese dohnal," ozval se Peter. „Já měl u sebe zbraň s upravenými střelami, takže jsem se spolehl na ni. A když se ukázalo, že to funguje, použil jsem jeden ze zbylých nábojů, takže jsem ho po něm nikdy zpátky nechtěl. Navíc, jak by udělal tohle?" ukázal na rozbitý kámen. „A kdy? Musel by to zvládnout hned jak tu byl s Danielem poprvé, ne? Jinak by vůbec nemohl dovnitř. Ale kdyby ho ovládalo Wendigo, mohl by se k tomu kameni vůbec přiblížit? Nathan to přece nedal, vzpomínáte?"

„Brzdi hochu, trochu moc otázek najednou na starou ženskou," zarazila ho Kamali v rozjezdu. „Vezměme to postupně a nejlépe odzadu. Kdokoliv kruh zničil, musel k tomu mít důvod a ten měl jedině Matabu. Takže ať už má ten kámen na svědomí kdokoliv, musel být pod vlivem Wendiga a přece se k němu dokázal přiblížit na dost dlouho, aby ho rozbil. Takže co se tvé poslední otázky týče, ano mohl.

Možná by se k němu takhle dokázal přiblížit i Nat, kdyby se vážně snažil. To že nedokáže kruh překročit, neznamená, že se nedokáže dotknout jeho hranic. Ochrana kruhu je stavěná na to, aby zastavila manido, duchy, ne fyzické tělo. Zřejmě by mu to nedělalo obzvlášť dobře, ale dokázat to mohl. Je ostatně dost pravděpodobné, že se Matabu většinu času držel hodně na pozadí a jen tak jemně ponoukal, když se nikdo nedíval. Kdyby si troufl vystrčit růžky víc, všimla bych si ho, tak jako tenkrát Watanua."

„I tak. Jak a kdy by to udělal?" zavrtěl hlavou Daniel. „Celou dobu se motal okolo nás."

Náhle se zarazil a chvíli jen mlčky zíral před sebe.

„Vlastně ne," opravil se zamyšleně. „Když jsme přijeli, bral jsem Nathanovu matku ke Kamali sám. Byla už při sobě, takže ji stačilo podepřít. Šerif zůstal ještě nějakou dobu v autě. Tvrdil, že si musí v hlavě srovnat, co jsem mu cestou řekl a že dorazí za námi."

Sevřel rty a s gustem nakopl zcela nevinný kamínek, ležící poblíž.

„Doprčic," vyprskl naštvaně. „Doprčic, doprčic, doprčic."

„Pomáhá to?" zeptala se ho Kamali uštěpačně. „Protože pokud ne, zbytečně ztrácíme čas, zatímco naši dva holoubci si možná někde užívají romantické odpoledne, ale daleko spíš se nezanedbatelnou rychlostí blíží k místu, kde je bez dozoru opravdu mít nechcete."

„Problém je, že my je můžeme honit tak leda pěšky," trhl rameny Peter. „Víc jak jednu rezervu s sebou vážně nevozíme. A šerif si dal záležet. Ty gumy nejsou jen tak vypuštěné. Jsou prořízlé. Všechny čtyři."

„Jestli jde jen o tohle, tak to není problém," mávla rukou Kamali. „Zavolejte Nathanovi a vysvětlete mu, co se děje, já se zatím postarám o nějaké to přibližovadlo."