Lovci: Probuzení monstra

#24

Nathan otevřel oči, zase je zavřel. Párkrát zamrkal, ale výhled se nezměnil. Nemohl se splést. Tenhle strop vídal roky, den za dnem. Když mu bylo osm, aktivně ho vyzdobil za pomoci plechovky svítivě zelené barvy čímsi, co v jeho tehdejších představách byla naprosto úžasná kosmická loď. Přes veškerou matčinu snahu části jeho uměleckého projevu stále prosvítaly bílou barvou, kterou se je pokusila zakrýt. Nebylo pochyb o tom, že se právě probudil ve vlastní posteli. Ale jak se sem dostal. Že by se mu ten výlet do lesa jenom zdál?

Vysoukal se do sedu a rozhlédl se kolem. Ano, byl jeho pokoj v celé své kráse. Přesto mu na tom obraze něco nesedělo. Pokoj byt totiž uklizený. Tedy přesněji řečeno, byl v něm jen běžný nepořádek. Nevykazoval žádné známky toho, že ho před pár dny zdemolovalo naštvané Wendigo. Všechno bylo na svém místě, dokonce i obraz, který pamatoval rozbitý a potrhaný na zemi uprostřed střepů, visel nepoškozený na svém místě.

Zmateně pohlédl na své ruce a dokonce si stáhl tričko aby mohl prozkoumat hrudník. Žádné obvazy. Žádná zranění. Ba ani jizvy ne. Zase si tričko oblékl. Nebyl si jistý, co si o tom má myslet. Vzpomínky na nedávné události byly příliš ostré na to, aby věřil, že se mu to všechno jenom zdálo. Jak si ale v tom případě má vysvětlit tohle? Nakonec usoudil, že zíráním do prázdna se vysvětlení nedobere. Vyklouzl z postele, natáhl si tepláky, přehozené přes židli a vydal se na průzkum.

První čeho si všiml, když sešel do přízemí bylo ticho. Dřív si to neuvědomil, ale dům byl až nepřirozeně tichý. Nebylo to jen tím, že se neozývaly žádné zvuky uvnitř. Nepronikaly sem ani žádné zvuky z venku. Zjevně byl den, takže by sem měl pronikat obvyklý denní ruch. Zvuky hlasů, motory projíždějících aut, štěkot psa, ptačí zpěv... Cokoliv, jen ne tohle mrtvé ticho. Váhavě došel ke dveřím a vzal za kliku. Nic se nestalo. Ani se nehla. Přidal na síle, ale marně.

„Silou to nepůjde," ozvalo se za ním klidně.

Nathan se prudce otočil. V chodbě stál tmavovlasý muž, tak mezi pětadvaceti až třiceti lety. Oblečený byl v umaštěných džínech, košili a kožené vestě s nápisem Harley Forever a pozoroval ho jasně zelenýma očima. Mladík překvapeně couvl, takže narazil zády na vstupní dveře.

„Mě se bát nemusíš," uklidňoval ho muž. „Tady se vlastně nemusíš bát nikoho. Snad kromě sebe."

„Jak to myslíte? A kdo ksakru jste? A jak jste sem dostal? A co se to vlastně děje?"

„To je spousta otázek na to, abychom se bavili na chodbě," pokrčil muž rameny a zamířil do obývacího pokoje.

Nathan za ním chvíli překvapeně zíral. Ten člověk se tu choval jako doma. Přitom si byl skoro jistý, že ho v životě neviděl. Ani tady, ani jinde. I když, ten obličej mu byl zvláštně povědomý.

„Jdeš?" muž se zastavil ve dveřích pokoje a tázavě se Nathana otočil.

Nathan se váhavě odlepil od dveří a vydal se za podivným návštěvníkem. Obývací pokoj byl stejně tichý a prázdný jako zbytek domu. Velkým oknem dovnitř pronikalo sluneční světlo, ale ulice byla prázdná. Ještě divnější ale byl fakt, že sakury, zasazené podél cesty, byly v plném květu. Zelenooký muž se se založenýma rukama usadil na roh jídelního stolu a čekal, až se Nathan vynadívá. Nathan se pomalu obrátil od okna.

„Jaro?" zeptal se zmateně. „Neměl by být konec listopadu?"

„Hádám, že máš prostě rád kvetoucí sakury," pokrčil návštěvník rameny.

„To mám, ale jak to souvisí?"

„Jednoduše. Tohle všechno, tady i venku, je jen výplod tvého podvědomí. Skrýš, ve které se cítíš bezpečně."