Lovci: Probuzení monstra

#5

„Miluju rána po dobře udělané práci," zapředl Daniel a labužnicky se protáhl v posteli.

„Je půl jedenácté, což se dá těžko klasifikovat jako ráno," odfrkl si Peter, s pohledem zabořeným do monitoru.

Daniel se nadzvedl na jedné ruce a pátravě se zahleděl na přítele. „Jsi nějaký nabručený, co tě kouslo?" zajímal se.

„Nekouslo mě naštěstí nic. Jen mi jeden vlkodlak přepočítal obratle o strom a pak si na mě ustlal."

„Ale no tak," Daniel se vysoukal z postele a zamířil do koupelny. „Moc si to bereš," pokračoval do hlasitého cákání vody. „To se občas stává. Jestli ti to tak vadí, máš pěstovat okurky a ne lovit monstra."

„Dík za radu, pane chytrý, ale mě ani tak nevadí, že to udělal, jako že to vůbec byl schopný udělat. Po tom, co jsem ho napumpoval stříbrem z osmačtyřicítky, upozorňuji."

„Možná jsi minul," zahuhlal Daniel nezřetelně, zřejmě přes zubní kartáček.

„Neminul. Napálil jsem do něj tři rány a všechny do černého. Sakra jednu dostal doprostřed čela. Ani ho to nezpomalilo. A to není všechno, co mi na tom nesedí. Ty to nevidíš? To jsem netušil, že zvýšené používání magie snižuje IQ. Normálně přece otloukáš kdejakou nesrovnalost o hlavu ty mě."

Daniel se vynořil z koupelny, v ruce kartáček na zuby, vlasy ještě vlhké a rozcuchané.

„Dobře, dobře, co dalšího jsem ještě přehlédl? Buď tak hodný, ó moudrý, a osvětli mě."

„No, vlastně tak nějak víceméně všechno," pokrčil Peter rameny a jal se vypočítávat na prstech.

„Takže zaprvé, tříměsíční vlkodlak ustojí zásah stříbrnou kulkou doprostřed čela a ani ho to nezpomalí."

„Jo, to už jsi říkal," upozornil ho Daniel.

„Zadruhé," nenechal se vykolejit Peter, „Vlkodlak, jakýkoliv vlkodlak – o úplňku, za jasné noci a plně proměněný podotýkám – má přímo u čumáku šťavnaté sousto v podobě malý holky a ani si nekousne? No vážně, jediné, co jí udělal je pár krvavých šrámů."

„To nebyly jen tak nějaké šrámy," opravil ho Daniel. „Byly to znaky, jen netuším z jakého písma."

„Pravdu díš, a tím se dostáváme k zatřetí, ten vlkodlak – vlkodlak Dane – tam naprosto zjevně prováděl nějaký rituál. Od kdy sakra vlkodlaci čarují?"

Daniel si přitáhl druhou židli a jal se zamyšleně poklepávat kartáčkem o stůl. „To JE divné," souhlasil.

„To je víc než divné. To je totálně uhozené. Přičti si k tomu ještě ta zmizelá srdce a zeleně světélkujícího Nathana, ať už ten tam dělal cokoliv a vyjde ti nejenom, že tahle práce ještě není u konce, ale že jsme možná sotva začali."

Daniel s klapnutím položil kartáček na stůl a rezignovaně si vzdychl. „Říkám to nerad, ale máš pravdu, balení kufrů se odkládá. Máš kromě výčtu nesrovnalostí i nějaký nápad, jak něco dalšího zjistit?"

***

Peter natáhl ruku ke zvonku, ale pak se zarazil.

„Co je?" všiml si jeho váhání Daniel

„Nevím. Nějak se mi s ní zrovna nechce mluvit. Koneckonců jsem jí včera prošpikoval manžela stříbrným nožem."

„Postříbřeným," opravil ho Daniel. „A řekl bych, že je to lepší varianta, než kdyby tatík dorazil na večeři. Navíc, ona to přece neví, ne?"