Lovci: Probuzení monstra

#8

Nathan se unaveně svezl do polštářů. Proč jsem jim to vlastně všechno vykládal? přemítal. Aby mi řekli, že jsem se nezbláznil? Ti dva jsou na to ti praví. Nejspíš ze mě stejně mají soukromě srandu. Očima sklouzl k papírku na nočním stolku.

„Ozvi se, jo? K popukání. Na to, že vám budu dělat pitomce dobrovolně, můžete zapomenout," zavrčel podrážděně, sáhl po útržku, vztekle ho zmačkal a mrskl s ním do kouta. Nebo se o to alespoň pokusil. Ostrá bolest v ranách mu dala jasně najevo, že to není nejlepší nápad. Opatrně ruku spustil a nechal papírovou kuličku, ať se skutálí pod psací stůl.

Máma bude zase nadávat, že dělám nepořádek, napadlo ho, zatímco poslouchal uklidňující domácké zvuky z kuchyně. Buďto vaří slepičí polévku, nebo peče zázvorové sušenky. Matčiny dva zaručené recepty na každou nemoc, nebo jakýkoliv jiný problém. Kéž by to bylo tak jednoduché. Kéž by mohl nad talířem hutného vývaru zapomenou na to co viděl a slyšel té noci. Ale i kdyby se mu podařilo z hlavy vytěsnit vzpomínku na tu drápatou stvůru, vylupující se ze stínu a na ten syčivý hlas, jednu vzpomínku zahnat nedokázal. Vzpomínku na ty oči, ty dva nenávistně planoucí žluté body, pozorující ho ze tmy. Ty oči ho budou v nočních můrách pronásledovat ještě hodně, hodně dlouho.

Prudce se otřásl a zimomřivě si přitáhl přikrývku. Měl bych se vyspat, pořádně si odpočinout, přesvědčoval se. Od té doby, co se probral z bezvědomí spal sotva pár hodin a i to ještě jen díky lékům, kterými ho v nemocnici napumpovali. Pokusil se zavřít oči a zklidnit myšlenky i dech, ale nebylo to k ničemu, spánek se mu vyhýbal. Po nějaké době marného snažení se vzdal a raději zase sáhl po rozečtené knize. Něž se ale stačil začíst, vyrušilo ho cvaknutí kliky.

„Ty nespíš čumáčku? Měl bys odpočívat," zašveholila matka od dveří starostlivě. Nathan protočil oči.

„Mami, je mi dvacet tři let. Mohla bys mě, prosím, přestat oslovovat čumáčku?"

Matka s úsměvem přešla k lůžku a polaskala Nathana po tváři.

„Ale ty jsi čumáček. Maminčin malý chlapeček, co se jen plete dospělým pod nohy."

Laskavý úsměv se náhle změnil ve zlý úšklebek.

„A vidíš, takhle to pak dopadá," pokračovala s nádechem jedovatosti a prstem sjela k obvázanému hrudníku. Nathan vytřeštil oči.

„Mami? Je ti dobře," vyhrkl. Žena se pomalu, vláčně, sklonila k jeho uchu.

„Maminka teď nemůže k telefonu," zapředla ta... ta osoba posměšně. „Budeš si muset vystačit se mnou."

Pak se napřímila a téměř laškovně na Nathana mrkla. Nathan vykřikl překvapením. Z matčiny tváře na něj zíraly žluté oči šelmy. Žhnoucí a nenávistné, přesně jako ty, které mu vracela vzpomínka na noční útok.

„Co jsi zač? Co mi chceš? A kde je máma?" vyrazil ze sebe.

„Ty nevíš?"

Žena se nad něj naklonila, jednou rukou ho bez jakékoliv zjevné námahy přišpendlila k posteli a druhou ho popadla za bradu a přinutila podívat se jí přímo do očí. Nathan měl pocit, že se mu její pohled propaluje mozkem jak žhavý drát.

„Ty opravdu nic nevíš," zasmála se po chvíli pobaveně. „Taková smůla. Pro tebe ovšem. Pro mě je to spíš výhoda. Víš Naty, původně jsem tě chtěl prostě zabít, ale jak vidím, není nutné spěchat."

Pustila jeho hlavu ze sevření a jen mu pomaličku sjela nehtem po krku. Nathan sykl bolestí a zhrozeně zíral, jak jeho matka, nebo alespoň něco, co jako jeho matka vypadá, s labužnickým výrazem olizuje jeho krev ze svého prstu.