Lovci: Probuzení monstra

#31

Za zády záchranné výpravy se zavřel les. Šerif ještě chvíli zamračeně sledoval stěnu stromů, která odcházející skupinku pohltila. Naděje, že se někdo z nich přeci jen ještě vrátí a uvolí se ho vzít s sebou ale odezněla spolu s posledními zvuky kroků, lámajících větvičky a rozhrnujících spadané listí. Na příjezdové cestě se rozhostilo ticho a šerif pochopil, že ho tu tentokrát opravdu hodlají nechat.

Pokusně cukl pouty a zkusil zacloumat i sedačkou, ke které je Daniel přicvakl. Bohužel i přes otřes, který vůz utrpěl, když ho strhl do příkopu, kovová konstrukce stále držela pevně. Šerif se rozhlédl okolo sebe, ale nic takového, jako náhodně upuštěnou kancelářskou svorku neviděl. Ne že by si byl jist, že by s ní pouta dokázal otevřít. Jako kluk to sice zvládal, ale už to byly roky, co podobné legrácky zkoušel naposledy. Vztekle praštil pěstí do opěradla. Představa, že bude sedět jako pecka připoutaný ve vlastním autě, zatímco ostatní tam venku provádějí bůhví co, ho žrala. O to víc, že do toho byla zapletená i Bethy. Jestli ji opravdu znovu ovládá to indiánské strašidlo...

Vzpomněl si na děsivé stvoření z nedávného nedělního honu a podvědomě se otřásl. Znovu se rozhlédl kolem sebe. Nějaký způsob jak se z těch pout dostat musí být. Přece ji v tom nenechá.

Kdyby v tu chvíli uvažoval úplně jasně, došlo by mu, že venku jsou jiní, zkušenější, kteří se právě, kromě jiného, snaží Bethy pomoct. Že mají celkem rozumný důvod, proč ho s sebou nechtějí. I když díky Kamalinu amuletu, který se mu tentokrát houpal na krku si mohli být docela jistí, že ho znovu neovládne Wendigo, po době strávené v jeho moci, zakončené navíc nehodou, rozhodně nebyl v nejlepší kondici. Jenže zrovna teď ho pohánělo něco úplně jiného, než zdravý rozum. Kromě jiného i bouřící se hormony, protože, ač si to doposud nahlas nepřiznal, Elisabeth ho stále víc přitahovala. Jak se navíc zdálo, nebyla ani jí jeho přítomnost nepříjemná. Docela si rozuměli a šerif si hluboko v skrytu duše už maloval růžovou budoucnost, v níž Bethy hrála ústřední roli. Znovu cukl pouty. Mít tak klíčky, zatraceně. Normálně je i s pouty nosil u sebe, ale před návštěvou v rezervaci oboje šoupl do kastlíku v palubní desce a navíc kdo ví, jestli by k těmhle poutům pasovaly.

V tom se zarazil a upřel pohled dopředu. Kastlík byl otevřený a pouta v něm rozhodně nebyla, to viděl i odsud.

To snad ne, pomyslel si. On použil moje pouta. To nemyslí vážně. Na druhou stranu, jestlipak ho napadlo odnést od nich klíčky. Možná se spolehl, že se ze zadního sedadla dopředu nedostanu a nenamáhal se je tam lovit.

Šerif se ušklíbl. To se ještě uvidí, jestli dostane nebo nedostane. Naštěstí Daniel použil k připevnění pout vyčnívající kousek konstrukce na straně mezi sedačkami, ne u dveří. Škvírou mezi opěrkou a dveřmi by se při své postavě nejspíš neprotáhl. Mezi sedaly to bylo mnohem reálnější. S odhodláním hodným lepších činů se jal svůj nápad uskutečňovat.

Jak se ukázalo, představa byla jednodušší než realita a její uvedení do praxe vyžadovala značnou dávku akrobacie. Nakonec se ale podařilo. Sice skončil v poměrně nepříjemné a nedůstojné pozici napůl na sedačce spolujezdce, napůl v kleče na podlaze před ní, ale do kastlíku dosáhl. Poslepu lovil v jeho útrobách a tiše se modlil k jakékoliv entitě, ochotné naslouchat, případně drtil mezi zuby nevybíravé kletby. Když už si začínal zoufat, sevřely se jeho prsty kolem povědomého svazku. Ovládl chuť hlasitě výsknout. Raději se vysoukal do kleku a soustředil se na pouta. Z auta vyklopýtal ve chvíli, kdy z lesa zazněl tlumený výstřel. Po zádech mu přejel mráz a bez přemýšlení vyrazil po zvuku.

Úmysl na místo pokud možno doběhnout ztroskotal, hned v začátcích. Potlučené tělo se rozhodlo, že na přespolní běhy nemá náladu. Namísto běhu lesem spíš jen klopýtal a v duchu proklínal každý kořen, o který zakopl a každou díru, do které zapadl. Pokračoval ale vytrvale vpřed, doufaje, že že někde špatně neodbočil. Jak se záhy ukázalo, jeho orientační smysl, na rozdíl od těla, sloužil perfektně. Zrovna, když se snažil chytit rovnováhu po střetu s obzvláště podlým kořenem, se proti němu vynořila z postava, v níž rozeznal Petera. Důvod, proč šerifovi chvíli trvalo, než tmavovlasého lovce poznal, bylo zavazadlo v podobě bezvládné postavy, kterou měl přehozenou přes rameno.

„Heleme, šerif," zabrzdil lovec při spatření klopýtajícího strážce zákona. „Vy si koukám nedáte pokoj. Jak jste se z těch pout dostal? A víte co, to je fuk. Unesete jednoho nešťastníka?"

Šerif zaostřil na postavu na Peterově rameni a ke své tiché hrůze zjistil, že jde o Bethy.

„Co jí je?" vyhrkl, zírajíc na neumělý obvaz na ženině boku. Z pod látky prosakovala čerstvá krev.

„Vím já? Nespíš všechno," zavrčel lovec. „Tak unesete?"

„Určitě," přitakal šerif a natáhl ruce, aby zraněnou převzal. „A co ostatní. Co vy? Co máte s rukou," dodal, když si všiml, že Peter drží pravou ruku nepřirozeně strnulou.

„Dával jsem si páku s Wendigem," trhl muž rameny, a bolestivě se zašklebil. „A co se ostatních týče, Daniel se snaží vzkřísit Nathana a Kamali nejspíš počítá hvězdičky. Nicméně je už při sobě a s oporou snad i schopná chůze. Watanu je v tahu, ale na toho jste se asi ani neptal."

„Takže jste vyhráli?"

„Dá se to tak říct. Vemte Bethy do nemocnice jak nejrychleji to dokážete, my už se nějak dopotácíme," kývl na bezvládnou ženu v šerifově náručí a vyrazil zpátky k místu střetu.