Lovci: Probuzení monstra

#20

„Tady?"

Nathan poklekl a opatrně odhrnul spadané listí. Pod ním se objevil plochý kámen s vyrytým znamením. Kámen byl částečně obrostlý mechem, ale rytině jako by se rostlina vyhýbala. Nathan pomalu prstem obkroužil vyryté znamení.

„Jako bych z něj něco cítil," řekl zadumaně. „A ten znak přijde povědomý. Celé místo mi přijde povědomé."

„Ano," Nathanova matka poklekla z protější strany, „to je možné. Říkala jsem ti, že jsi jiný. Jsi s tímhle místem spjatý. I když mi to možná nevěříš."

Nathan unaveně zavrtěl hlavou.

„Za poslední dva dny jsi mi toho řekla hodně, čemu se těžko věří," povzdechl. „A nejen ty. Tak co mám udělat?"

„Musíš propojit ty kameny krví," vysvětlovala žena. „Tenhle a ty čtyři po stranách."

„Čtyři po stranách?"

„Ano zlato, podívej. Tady, tady, tady a tady." nasměrovala matka jeho pohled ke čtyřem místům, každé zhruba metr od středového kamene. Nathan odhrnul listí v místech, kam ukazovala. Skutečně tam ležely čtyři další kameny, podobné tomu prvnímu, jen znaky se lišily. Nathan nervózně polkl.

„Takže propojit krví," vymáčkl ze sebe a přejel kameny pohledem. „Jak se taková věc dělá?"

„Musíš nechat svou krev padnout na ty symboly," vysvětlovala matka. „Nejprve na ten prostřední a pak na okrajové. A na obvodu musíš začít tady a jít takhle," naznačila směr proti otáčení hodinových ručiček.

„A slova? Říkala jsi, že jsou k tomu nějaká slova."

„Ano slova. Ta slova jsou ngynxa yentliziyo ilanga inyanga yobusuku ngenxa yosuku oluvulekileyo oluvaliweyo ukuvumela ukuba uhambe kulokho ukulinda"

„Ugh, cože?" vytřeštil Nathan oči. „Nečekáš, že si to budu pamatovat, že ne?"

„Neboj, budu ti předříkávat, jak to bude potřeba," ujistila ho matka.

„Dobře," Nathan přiklekl zpátky ke středovému kameni, z kapsy bundy vylovil zavírací nožík, natáhl dlaň nad vyrytý znak a přiložil k ní čepel. Cítil, jak mu prudce bije srdce. Zavřel oči, ztěžka polkl a chystal se přitlačit na ostří. Náhle ho ale přepadl divný pocit. Odtáhl nůž od dlaně a sevřel ruku v pěst.

„Ne."

„Cože?"

„Řekl jsem ne. Neudělám to. Nemám z toho dobrý pocit." Otevřel oči a podíval se na matku.

„Natty zlato musíš, věř mi," prosila ho Bethy zoufale. „Prosím." Ale Nathan jen zavrtěl hlavou a rozhodně zacvakl nožík.

***

První, co šerif zjistil, když přišel k sobě, bylo že sedí v autě. Neznámém jedoucím autě. Druhá věc, kterou zjistil, bylo, že má ruce policejními pouty připevněné k madlu dveří. Jako by ani tohle nestačilo, vedle něj seděl muž, kterého znal pod jménem Nowonsky a mířil na něj odjištěnou pistolí. Jeho vlastní pistolí. Šerif v duchu zaklel tak barvitě, že by se začervenala i mramorová socha. Opatrně se pokusil zakroutit rukama v naději, že pouta nějak uvolní, ale marně. Jediné co se mu povedlo, bylo upozornit na to, že už je při vědomí.

„Být vámi, tak to ani nezkouším, šerife," poradil mu Peter klidně. „Jen si ublížíte."

Šerif ho sjel pohledem.

„Jako by vám na tom záleželo," sykl pohrdlivě s očima upřenýma na zbraň v mužově ruce. Kdyby se mi podařilo správně vykopnout, mohl bych mu tu pistoli vyrazit. Napadlo ho při tom. To samé ale zjevně napadlo i jeho strážce, protože posunul ruku se zbraní poněkud výš a varovně zavrtěl hlavou.